Práce v reklamce může být někdy horor
Adolf Majer a jeho spolupracovníci z reklamní agentury přijímají pozvání na netradiční výběrové řízení, které se má uskutečnit v hotelovém komplexu v okolí třeboňských rybníků, borových lesů a rozsáhlých rašelinišť. Nemají přitom nejmenší tušení, že kromě nápadů může během pobytu vyvěrat na povrch i něco mnohem temnějšího… Daniel Krásný a jeho prvotina Druhý dech. Foto: Jan Křikava
# Jste pracovníkem reklamní agentury a člověk si říká, že už vás to tam musí pěkně štvát, když jste napsal něco tak nemilosrdného.
Ale vůbec ne, ta práce mě baví. Nástup sociálních sítí navíc udělal z reklamní kreativy o to lákavější obor pro milovníky příběhů. Tamější reklama apeluje na storytelling a kontinuální obsah. A navíc: na rozdíl od televize nebo tisku tam máte pod každým příběhem nachystané publikum, které nejde v komentářích pro kritiku daleko. Druhý dech v sobě snoubí moji vášeň pro reklamu a horor. A v tomhle kombu holt není prostor pro přehnané adorace, spíše se odhalují ty temnější kontury.
# Konkurz na reklamní kampaň pro jeden speciální výrobek stojí v centru vašeho příběhu. Nakolik je ono kreativní pinožení autentické? Ona totiž tahle méně temná stránka vaší knihy vůbec není méně čtivá. Za socialismu by se to možná dalo nazvat „román z pracovního prostředí“.
To vzájemné štengrování – souboje přebujelých eg –, to všechno v sobě jistou porci autentičnosti má, byť samozřejmě s nadsázkou. Samotný koncept výběrového řízení kdesi v hotelu je neobvyklý, ovšem jako k neobvyklému k němu přistupují i samotní hrdinové Druhého dechu. Kdoví, jak by se skuteční reklamkáři zachovali, kdyby jim v mailu přistála podobně štědrá nabídka. Klidně bych se vsadil, že dost podobně. Kreativní procesy jsou jinak v knížce vesměs reálné. Stejně jako detektivkáři jsem z nich ale vyřadil ty nudné věci: papírování, tabulky, brainstormingy a tak dále.
# Napadl vás příběh rovnou a pak jste ho postupně zapisoval, nebo jste začal spíše s mlhavou představou a pointa vás napadla až během psaní? A děláte si osnovu?
Má úplně první idea byla věta rozvitá, která v sobě obsahovala finální pointu Druhého dechu. Kolem ní jsem pak začal vrstvit postavy a dílčí zápletky. Do příjezdu ústřední trojice na hotel jsem měl všechno perfektně rozmyšlené. Poté jsem nechal trio postav dýchat podle toho, jaké plíce se jim pod mýma rukama postupně zformovaly. Kupříkladu postavu Švejka, dobrého přítele hlavního hrdiny, jsem si během psaní čím dál víc obliboval. A právě její vývoj byl pro mě dobrým dopingem pro pokračování v příběhu.
...........
ukázka z rozhovoru, psaného pro blog Arga
