Závěrečné svazky už Proust nestihl zkorigovat a dát jim konečnou podobu, nicméně Hledání ve své základní formě je navzdory jistým drobným nesrovnalostem v nezkorigované části rukopisu dokončené a kompaktní.

Ne snad že by se toto velké dílo zrodilo z ničeho a bylo výsledkem nějakého náhlého vnuknutí. Navzdory tomu, že o jeho definitivní formě Proust neměl dlouho jasno, již řadu let předtím, než je začal koncipovat, se soustavně zaobíral myšlenkami, které do něho později vplynuly. O tom nás nezvratně přesvědčuje byť i jen povšechný pohled do Proustovy literární dílny.

Roku 1896 vydává knihu Radosti a dny, obsahující různorodý soubor textů (básně v próze, pastiše, portréty) ovlivněných symbolismem a klasicismem, v němž už často objevujeme motivy, které jsou později do Hledání začleněny (zejména téma lásky, která se díky všudypřítomné žárlivosti stává cestou z ráje do pekla). V nedokončeném románu Jean Santeuil, psaném v letech 1895–1899 a objeveném v Proustově pozůstalosti až na počátku padesátých let, už řada postav, obrazů i situací přímo a čitelně předznamenává Hledání ztraceného času: Marie Kossichefová je například předobrazem Gilberty, Jeanův pobyt v Beg-Meil je prvním náčrtkem oněch partií Hledání, v nichž je popisován vypravěčův pobyt v Balbecu, z diplomata Duroca se později stane pan de Norpois, malíř Bergotte se přemění na spisovatele Bergotta atd. Totéž platí i o souboru textů Proti Sainte-Beuvovi, rovněž publikovaném až dlouho po Proustově smrti, roku 1954 – analýzy stavů mezi spánkem a bděním, pasáže o homosexualitě, o kouzlu vlastních jmen, to všechno později vstoupí do Hledání. Všechny tyto texty svědčí o tom, že řada klíčových motivů (mimovolná vzpomínka, láska, žárlivost, zájem o proměny lidských bytostí v čase), které se objevily v Hledání ztraceného času, v autorově mysli dlouho zrály. Stále však platí, že způsob, jakým jsou v tomto románovém cyklu zpracovány a vzájemně usouvztažněny, je zcela jedinečný a že výše zmíněné texty mají spíše hodnotu doplňků, umožňujících lépe sledovat genezi Proustova opus magnum.

Jedno ze specifik Proustova Hledání spočívá v tom, že navzdory těmto dílčím anticipacím se jakýmsi záhadným způsobem zdá spočívat samo v sobě, a přesto ve svých čtenářích vyvolává otázky – otázky z podstaty nezodpověditelné – ohledně toho, zda a do jaké míry odkazuje mimo sebe. Jednak jde o otázky týkající se jeho autobiografičnosti, tedy vztahu k autorovu životu. Proust se v tomto ohledu ukazuje jako spisovatel mimořádně rafinovaný: řada prvků Hledání má zjevně autobiografický charakter, avšak míra, v jaké je Proust literárně přetvořil, je nestanovitelná. Kritici i běžní čtenáři se mohli donekonečna tázat ohledně toho, jakým způsobem se do Proustova narativu promítla jeho homosexualita, nakolik mají jeho postavy svou předlohu v reálném světě, zda byl inspirací pro postavu spisovatele Bergotta ve skutečnosti Anatole France, zda se za vypravěčovou láskou Albertinou skrývá Proustův řidič a tajemník Alfred Agostinelli nebo zda je postava barona de Charlus literární transpozicí jistých charakterových rysů Proustova přítele Roberta de Montesquiou.

Problémem však je, že sama povaha Proustova díla nám znemožňuje dát na takové otázky jasné odpovědi, protože teprve poté, co je nám dílo předloženo, máme tendenci hledat kauzální vazby vedoucí kamsi k životu toho, kdo je stvořil: Proustovy postavy jsou navíc příliš komplikované (kromě toho v jedné postavě mnohdy splývá několik reálných předloh) a hrají v jeho románu úlohy příliš mnohoznačné, než aby je bylo možné považovat za – jakkoli obratně literárně zpracované – portréty skutečných lidí, a tím spíše to platí o událostech, místech a obdobích, které se v Hledání objevují.

Tuto nemožnost stanovit jasné paralely mezi Proustovým životem a dílem snad nejlépe – protože paradoxně – vystihl Roland Barthes, který navrhuje tázání ohledně vztahu života a díla převrátit:

„Není to Proustův život, který nacházíme v jeho díle, nýbrž je to naopak dílo, které nacházíme v Proustově životě (…). Není to život, který dodává látku dílu, nýbrž je to dílo, jež vyzařuje, jež exploduje do života a rozptyluje v něm tisíceré fragmenty, které, jak se potom zdá, existovaly již před tímto dílem.“

Totéž platí o druhém typu otázek, které je možno v souvislosti s Hledáním vznést, totiž otázek ohledně jeho literárních inspirací. Proust se, jak víme, se svými literárními – a obecněji estetickými – zálibami nijak netají. V knize Proti Sainte-Beuvovi najdeme meditace o Nervalovi, Balzakovi a Baudelairovi. V každé biografii se dočteme, že Proust pečlivě četl Carlyla a Emersona a že velmi podstatný vliv na něho měla estetika Johna Ruskina, kterého překládal do francouzštiny: jeho překlad Ruskinovy Amienské bible vychází roku 1904 a Sezam a lilie o dva roky později. Proust oba tyto překlady doprovodil předmluvami, v nichž již opět jasně zaznívají motivy, které se naplno rozvinou v Hledání – důraz na umělcovu povinnost „nahmatávat“ a zachycovat ve svém pozemském životě věčné pravdy, anebo evokace dětské četby, které bude později vypravěč Hledání připisovat tak
významnou úlohu.

A pak je zde fakt, že samo Hledání je od začátku až do konce přímo prosyceno zmínkami o četbě nejrůznějších autorů.
Vypravěč i četné další postavy neustále čtou a často se pouští do teoretických úvah o jiných umělcích, například tehdy, když vypravěč
v pátém svazku Albertině vysvětluje, že „velcí spisovatelé vytvářeli vždycky jen jediné dílo“ (V, 372), a jako příklad uvádí Barbeyho
d’Aurevilly, Thomase Hardyho, Dostojevského, paní de Sévigné (jež je ostatně velkou literární láskou vypravěčovy babičky i
matky), Tolstého a další. Víme také, že František Nalezenec od George Sandové, kniha „nijak mimořádná“ (VII, 195), je schopna vyvolat jednu z těch vzpomínek na dávné časy, z nichž Proust učinil látku svého vlastního díla. Je nám známo, že Swann a Charlus obdivují Saint-Simonovy Paměti.

Zkrátka a dobře, o literatuře a o umění obecně se toho v Hledání dozvíme mnoho. Jenže nakolik je z toho možné vyvodit jednoznačné závěry ohledně nějakých literárních vlivů?
Proust velmi pravděpodobně ústy svých postav někdy vyjadřoval své vlastní myšlenky, ale tím není vůbec zodpovězena otázka, jaký je vztah mezi četbou, které se oddává vypravěč, jeho babička, Swann nebo Charlus, a vlivy působícími na autora, který těmto postavám vdechl život. Navíc sama aktivita čtení, jak nás na to upozornil Paul de Man ve své sofistikované analýze toho, co u Prousta vlastně znamená číst a jaké významy, metafory a alegorie jsou se čtením spojeny, je v Hledání neobyčejně komplexní, funguje na mnoha rovinách a nelze jí dát jednoznačný a banální smysl nějakého přímého čerpání inspirace nebo dokonce vůle nechat se ovlivnit (už jen proto, že v románu je čtenářem vypravěč, nikoli sám Proust).

Ze všech výše uvedených – a mnoha dalších – autorů zajisté leccos přešlo do Proustova vlastního stylu a vlastní estetiky. Nesnáz však vyvstane tehdy, když se pokusíme určit, co, jak a nakolik, když se rozhodneme sledovat způsob, jakým si Proust všechny tyto autory přivtělil. Ne snad že by nemělo smysl se tím zabývat: o Proustově pozici v dějinách literatury, o vlivech a návaznostech, které jeho
dílo živí, i o analogiích s jinými díly, ať už je mohl nebo nemohl číst, bylo možno publikovat erudované a zasvěcené studie. Proust sám nám však ústy svého vypravěče nejlépe vysvětlil, jak se s těmito údajnými vlivy vyrovnává: „…jsem nechtěl vytvářet (…) obdobu žádné z těch knih, které jsem kdysi miloval a na kterých jsem tehdy ve své dětské naivitě lpěl láskou tak pověrečnou, že jsem si nedokázal bez odporu představit dílo, které by od nich bylo odlišné. Ale člověk může vytvořit novou obdobu toho, co miluje, jen když se toho zřekne (…)“ (VII, 357). Hledání ztraceného času vyrůstá ze složitého podhoubí různě transformovaných dílčích inspirací, ale právě proto představuje monument, jehož místo je zcela nezaměnitelné, nesrovnatelné s místem žádného jiného díla, a to jak na rovině stylistické, tak obsahové.

..................

Josef Fulka, ukázka z doslovu k českému vydání Hledání ztraceného času, Rybka Publishers, Praha 2012

Zobraziť diskusiu (0)