Henry David Thoreau (1817 - 1862) se na pozemek u rybníka Walden v lesích státu Massatchusetts na východním pobřeží USA, dostal díky podpoře amerického básníka Ralpha Walda Emersona. Právě jemu ten kus půdy patřil a on ho přírodnímu extremistovi nabídnul k využití.

Thoreau se po studiích na univerzitě stal učitelem na soukromé škole. Nezajímala ho kariéra v otcově prosperující továrně na výrobu tužek, ale spíš toulky krajinou a studia zoologie a botaniky. Brzy se stal díky svého schopnosti říkat spíš "ne" než "ano" černou ovcí rodiny. Podle současníků to byl "největší protestant široko daleko". Tvrdohlavě se chtěl stát umělcem hodnotného života. Jak napsal jeho obdivovatel Emerson: "Nikdy netrpěl leností nebo neukázněností a k získání peněz volil nejraději manuální práci. Jeho spartánské zvyky a minimální potřeby stejně jako dovednosti v práci se dřevem a znalosti aritmetiky ho uschopňovaly přežít kdekoliv na světě. Naplnění jeho potřeb ho obecně stálo mnohem méně času, než je tomu u jiných lidí, takže jeho potřeba největší – volný čas – byla zabezpečena.“ Kolik dnešních workoholiků po tomto ideálu touží nebo kdysi (než na něj raději zapomněli) toužilo? A kolik idealistů, dobře tušících, že schopnost postarat se o sebe sama je uprostřed přírody ukázkou svobody a nezávislosti, na této cestě shořelo na lenost, únavu nebo rodinné trampoty?

To všechno si Thoreau nikdy k tělu nepustil. Své nezávislosti obětoval i vizi rodiny: volba, zda je lepší být bezvadným egoistou a přísným mentorem, nebo svůj život naplnit výchovou potomků, pro něj byla jasná.„Thoreau nikdy nepracoval v žádné profesi, nikdy se neoženil, žil sám, nikdy nechodil do kostela, nehlasoval ve volbách, nikdy neplpatil daně, nejedl maso, nepil víno, neokusil tabák a na toulkách přírodou mu nebyla společníkem zbraň nebo past,“ píše Emerson. „Neměl nadání pro materiální bohatství a dokázal být chudý bez nejmenšího náznaku zanedbanosti nebo nedostatku elegance. Pěkný dům a ošacení, způsoby a uhlazená řeč „lepších“ lidí mu mnoho neříkaly. Milejší mu byl dobrý indián a uhlazenost pokládal za největší překážku sblížení.“ Thoreauovo životní rozhodnutí bylo jasné: být bohatý tím, že bude mít co nejméně potřeb. „Většinu lidí by urazilo, kdybyste je chtěli zaměstnat přehazováním kamenů přes zeď a pak zase zpátky, i když by za to měli dostat dobré peníze. Ale práce mnoha lidí není o moc hodnotnější,“ píše myslitel v eseji Život bez principu.

Přes veškeré sympatie k ideálu cítí člověk každodennosti práce a rodiny jisté potíže: ne každý chce žít sám. Umožňuje to být sice důsledný, ale někteří důslední jsou až příliš tvrdí vůči lidské nedokonalosti. Jejich schopnost empatie tvrdne často přímou úměrou s vlastním pocitem jasnozřivosti. Koneckonců i Thoreauovu nezávislost je třeba brát s rezervou. Ano, postavil si dům „na míle od lidí“ vlastníma rukama, dokázal být plus mínus soběstačný, jeho schopnost přežít v přírodě byla impozantní (jako svého učitele ho uvádí i zakladatel skautingu E.T. Setton). Je ale třeba vědět, že pocházel ze zámožné rodiny, že pozemek získal od spořádaného občana Emersona a že to byl právě on, kdo za něj platil daně, když on rebeloval s odůvodněním, že nedokáže dohlédnout na použití svých peněz establishmentem. I z vězení, kde si za krácení daní odseděl jeden den, ho vyplatil Emerson. Kolik je takových, kteří mají při své spravedlivé rebélii po ruce movitého ochránce? A je tedy možné podobné šprajcy zobecnit a doporučit k dalšímu používání?

I když odpověď zní, že v této radikální poloze asi ne, Thoreau je přesto dodnes zajímavý. Minimálně kvůli své výuce individuálního protestu, který je i po letech postrachem nehumánních institucí. Stačí, když individuální protest proti našemu „civilizovanému“ životu peněz a práva, získá najednou víc stoupenců, než je systému příjemné. Najednou se ozve lidská touha po nezávislosti a jisté míře anarchie. Stejně jako Thoreau se najednou člověk narovná a připomene si, že není žádná onuce, závislá jen na špatných zákonech špatných politiků. Na zákonech, které nemají oporu ani v životní zkušenosti, ani v lidskosti. A pak je třeba se vzbouřit Jak říká jedna z prvních mluvčích Charty 77 Dana Němcová: Je třeba přestat se bát narážet! K tomu se velmi hodí být na systému závislí co možná nejméně a mnoho toho k životu nepotřebovat. Právě k tomu se hodí Thoreau a jeho knihy i dnes.

Zobraziť diskusiu (0)