„Mým problémem je zápasit s velkým netvorem historické minulosti, s velkým hadem staletí, s břemenem lidského ducha, s problémem křesťanství.“ Přestože C. G. Jung nakonec na univerzitě nestudoval historii či archeologii, vždy se řídil svými „archeologickými instinkty“ a využíval „imaginativního nadání“, ke snu přistupoval, jako by to byl nevyluštěný text, podobně jako archeologové třídil, katalogizoval a srovnával.

Předmětem jeho archeologického bádání byla duše, jednotlivé vrstvy rozčlenil na vědomí, osobní nevědomí a kolektivní nevědomí, jež se nachází v nejhlubší vrstvě a jehož funkčními jednotkami jsou archetypy, „všem společné identické psychické struktury“, které se projevují v umění, vědě i náboženství.

Na pojmu kolektivního nevědomí vystavěl C. G. Jung ucelený psychologický systém, jehož význam je možno srovnávat s významem kvantové teorie ve fyzice, a nazval jej analytická psychologie, aby ho odlišil od Freudovy psychoanalýzy.

„Analytická psychologie patří zásadně k přírodovědě, ale podléhá osobnímu předpokladu pozorovatele mnohem více než kterákoli jiná věda.“ Ostatně právě to Junga přitahovalo. A zjistil, opět na základě snu, že analytická psychologie podivuhodně koresponduje s alchymií. Ve snu objevil „nádhernou knihovnu, která pocházela ze 16. a 17. století. U stěn stály velké, tlusté folianty... které obsahovaly vyobrazení zvláštních symbolů, jaké jsem ještě nikdy neviděl. Nevěděl jsem tehdy, k čemu se vztahují, a teprve mnohem později jsem poznal, že to jsou alchymistické symboly. Ve snu jsem prožíval jen nepopsatelnou fascinaci, která z nich a z celé knihovny vyzařovala. Byla to středověká sbírka tisků ze 16. století.“
Když Jung pochopil smysl snu, poznal, že „nyní je odsouzen ke studiu alchymie od samého počátku“! Také se do studia pustil, řídil se přitom čistě filologickou metodou, jako by šlo o odhalení nějakého neznámého jazyka, a takto se mu postupně vyjevil smysl a způsob alchymistického vyjadřování. Došel k poznání, že celý svět je psychický a neustále se v něm uskutečňují tendence k rovnováze, tj. k vyrovnání protikladů ‒ kompenzace, jež mají za cíl této rovnováhy dosáhnout. Jeho pojetí psychiky jako světa „svého druhu“ připomíná právě alchymistické pojetí „duše světa“.

Podle C. G. Junga je pro každého člověka nejdůležitější „cesta k sobě samému“, smyslem života je uskutečnit sebe samého, naplnit svůj pravý osud. Tento proces Jung nazýval individuací, která je zároveň cestou i cílem a je založena na sebepoznání. V této souvislosti Jung připomíná radu delfské věštírny „Poznej sebe samého!“ a cituje Pindara, řeckého básníka: „Staňte se, čím jste!“

Reflex, Causy, 2005

Sám Jung se při projevu na jednom semináři, který se konal v Bazileji a jehož závěry nebyly nikdy publikovány, vyjádřil: „Jsem přesvědčen o tom, že zkoumání duše je vědou budoucnosti. Psychologie je takříkajíc nejmladší z přírodních věd a stojí teprve na svém začátku. Je však zároveň vědou, která je nám nejpotřebnější, neboť je stále zřejmější, že největším nebezpečím pro člověka není ani hladomor, ani zemětřesení, ani mikroby, ani rakovina, nýbrž člověk sám, a to proto, že není dostatečná ochrana proti psychickým epidemiím, které působí mnohem destruktivněji než velké přírodní katastrofy. Bylo by tedy nanejvýš potřebné, aby se poznatky z psychologie natolik rozšířily, že by lidé pochopili, odkud jim hrozí největší nebezpečí.“ Kéž by tedy člověk doros l tomuto náhledu a kéž by mu toto poznání odhalilo temné síly, které dřímají v jeho nitru – aby z něj dokázal vyvodit náležité důsledky a zmobilizoval své psychické síly k rezistenci, aby už nebyl hracím míčem těchto sil. Pak by se už nemohl stát v tavicím kelímku mas divokou bestií, pak by konečně mohl být schopen vykročit na cestu skutečného a trvalého vytváření kultury. Pokud však člověk nezačne s úklidem u sebe sama, bude stále jen nestabilní a bezbrannou obětí, poslušným služebníkem masy, nikdy však svobodným členem společenství.

Dr. Jolande Jacobi, Psychologie C. G. Junga

Zobraziť diskusiu (0)