25. února 2016 bude uvedená vaše druhá kniha o Josefu Toufarovi, knězi umučeném komunistickou StB. Od vydání knihy Jako bychom dnes zemřít měli v roce 2012 se toho kolem P. Toufara odehrálo mnoho. Dá se to nějak v kostce shrnout?

Stalo se toho vlastně strašně moc. Kniha vyvolala až nečekané reakce, dokonce inspirovala vznik filmového dokumentu, divadla, opery, ale především umožnila najít na pražském Ďáblickém hřbitově přesně to místo, kam P. Toufara v roce 1950 estébáci zahrabali, najít jeho ostatky, shodou DNA je určit, převézt je do Číhoště a tam je v železné schráně, která byla pořízena veřejnou sbírkou, pohřbít v chrámové lodi kostela. Toto mnohaleté přání rodiny, která o důstojný pohřeb v Číhošti usilovala už od roku 1968, se nakonec podařilo uskutečnit. Naplnila se tak i závěť samotného Toufara, ve které už v roce 1948 uvedl, že „kdyby se se mnou náhodou něco stalo, chci být pohřben ve farnosti“. Ale to není všechno, protože kolem tohoto příběhu se skutečně přímo kupí takové zvláštní události. Díky nim vypluly na povrch věci a informace, které jsem před třemi lety při přípravě první knihy neměl k dispozici. Stalo se, že jsem na číhošťské faře, na půdě pod podlahou, našel část Toufarovy písemné pozůstalosti. Ta tam byla ukrytá od 50. let, a přestože jsem tu faru předtím několikrát prolezl od sklepa po půdu, tak jsem nic nenašel. Až teprve pan Ptáčník, starý chlapík z vedlejší vesnice, mi povídá: „Víte, co se stalo, když jsme na číhošťské faře v 80. letech opravovali střechu? Okryli jsme střechu a našli tam nějakou hromadu papírů. Na všech jsme viděli jméno Toufar. Dostali jsme strach, strčili to do krabice, hodili pod podlahu, zamázli maltou a střechu přikryli.“ Původně jsem si myslel, že je to nějaké bájení, ale nakonec jsme tedy s kamarádem na faru znovu zašli… a tu krabici jsme našli. Dopisy, zápisníky, fotky, účty atd. A teď pozor – pan Ptáčník za několik týdnů potom umřel. Dál se našla deponovaná velká část Toufarovy knihovny, se kterou se mi přihlásila jedna paní z Toufarova rodiště, v Národním filmovém archivu se podařil najít komplet hrubý filmový materiál, který estébáci pořizovali s Toufarem a ze kterého vystřihli pár vteřin do svého ohavného propagandistického filmu Běda, tomu, skrze něhož přichází pohoršení.

To všechno tedy bude v nové knize Krok do tmavé noci nějak zachyceno. Co to bude za knihu?

Ta první kniha to byl takový ucelený životní příběh Josefa Toufara. Druhá kniha je postavena trochu jinak, má jinou strukturu čtrnácti příběhů nebo kapitol, ve kterých kombinuji reportáží přístup, bádání v archivu a ohledávání některých konkrétních míst. Jsou tu např. kapitoly, které se věnují situaci v Číhošti po únosu Josefa Toufara, rekonstrukce Toufarova únosu, životní příběh Toufarova spoluvraha soudruha Máchy a jeho rodiny, příběh a zákulisí estébáckého filmování v Číhošti v 50. letech, příběh věcí, které měl Toufar při únosu u sebe. Jsou tu také zprávy antropologa, archeologů a soudního lékaře, kteří se podíleli na exhumaci v roce 2014. V závěru je esej profesora Vojvodíka. Texty tu navíc doplňuje na 700 fotografií nebo fotodokumentů, které napsané ilustrují a vyprávějí celý ten příběh svým jazykem.

Je ještě něco, co by bylo potřeba pro Toufara udělat?

Já bych si přál, aby o Toufarovi vznikl skvělý, syrový, silný film, něco jako byl třeba Hořící keř Agnieszky Hollandové o Palachovi. A já osobně bych k těm dvěma knihám v budoucnu přece jen ještě rád připojil knihu třetí. V ní by byla korespondence Josefa Toufara, jeho kázání a pak také text o jeho knihovně, protože to, jaké máme doma knihy, o nás velmi zajímavě vypovídá.

Dokáže se vůbec spisovatel, který s Toufarovým příběhem strávil třicet let, od jeho současné naléhavosti nějak osvobodit a napsat něco netoufarovského?

Toufar je pro mě osudové téma. Dědeček a babička byli jeho farníky, často se o něm u nás doma mluvilo. Přesto ale těch dalších témat ťuká na dveře dost. Rád bych napsal knihu o posledních měsících života Jana Zahradníčka. Mám rozepsaný příběh velbloudice, kterou v červnu 1945 našli na Vysočině skauti a vypravili se s ní do Prahy do zoo. Pravda ale je, že momentálně je v mé hlavě Toufar dominantní.

Miloš Doležal (1970), narozen na Vysočině v Ledči nad Sázavou. Český básník, spisovatel a rozhlasový redaktor. Jeho kniha Jako bychom dnes zemřít měli se stala Knihou roku Lidových novin za rok 2012.

Zobraziť diskusiu (0)