Svoje Karpatské hry jsi formuloval na vrcholu sil, mlád, na toulkách slovenskými horami. Co z nich přetrvalo dodneška?

Trochu bych to upřesnil. Horské hry jsem začal hrát opravdu již v mládí, a to ve slovenských Karpatech. Ale jen pro sebe. Nenapadlo mě je učit kohokoliv jiného. Byly to hry beze slov. Do písemné podoby jakýchsi pevných celoživotních postojů – nebo spíš návodů k nim – jsem tyto hry musel zformulovat až po desetiletích, kdy přítel Leopold Kukačka z Ústí nad Labem chtěl ve svém polotajném nakladatelství (psal se začátek osmdesátých let) vydat pro „velehorské turisty“ moje popisy třiceti pěti pohoří Karpat, a to rumunských. Ta jsem prošel a na několika řádcích stručně popsal. Na knížku se mu to zdálo příliš krátké, tak mě vyzval, abych k popisům hor ještě „něco“ dopsal. Tak tedy vzniklo oněch patnáct her a dvě bratrská slova. A název Karpatské hry. Kniha měla být určena horským poutníkům, ale zdá se, že zaujala i další vnímavé lidi, kteří horami možná ani neputovali, nikdy nespali pod širákem, na cestách nehladověli a v ruksaku nosili dokonce i ručník a mýdlo. Možná se tedy moje staré hry trochu hodí i do dnešních časů, ač se v tolika ohledech tak propastně liší od dob mého mládí.

............

Co všechno jsi postupně vyřazoval ze své výbavy do hor? Můžeš popsat, co obsahoval těžký batoh na začátku tvé tulácké anabáze a pak ten lehký v pozdějších letech?

Ve dvaceti letech jsem vláčel na zádech ve velkém ruksaku hřbetolamu s kovovou konstrukcí (bolestivě tlačila do beder) po Slovensku spoustu zbytečných a těžkých věcí. Jejich seznam jsem si psal na zadní desky deníků, každý další rok byl seznam kratší. V těch prvních byla sekera, pila, vařič, benzin, stan, stanové tyče, kotlík, náhradní prádlo, plavky a snad i lékárna a náhradní boty. Neuvěřitelné! Odkládal jsem pak jednu věc po druhé, ruksak byl rok od roku lehčí. Přestal jsem sebou vozit i „knížku na čtení“. Nikdy jsem z ní nic nepřečetl. Nakonec jsem nosil jen malý kletr (Klettersack německých horolezců), tehdy se prodával za šedesát korun. Za život jsem jich roztrhal několik. Ten předposlední, nejzáplatovanější, si před několika roky vyžádal Bobo Šantora a prý ho pověsil do vitríny ve skautském muzeu v pražských Čimicích. Je tam i s mojí lžící, plechovkou na vaření a skautskou košilí. Do kletru se vešlo (muselo se vejít) všechno potřebné na třítýdenní cestu rumunskými horami, včetně jídla na deset dní.

.....................

Nad tvým pracovním stolem visí obrázky několika ptáků. Kteří to jsou a proč právě oni?

Nejdéle tam visí barevný snímek strnada bělohlavého. A také mě stál nejvíc úsilí. Z ornitologické literatury jsem věděl, že tenhle východoasijský druh strnada byl v Čechách, resp. Československu, zastižen jenom jednou, a to na podzim 1889 v Jizerských horách. Velevzácného strnada tam chytili ptáčníci na ptačím čihadle kdesi u Horního Polubného. Jeho další osudy jsou složité, až detektivně propletené, protože ptáčníci tehdy věnovali uloveného ptáka dvěma lesníkům ze sousedního dolního Slezska, tehdy z pruského Německa, které se po roce 1945 změnilo v Polsko. Vycpaný pták procházel během staletí různými ornitologickými sbírkami a Němci a následně Poláci jej kvůli chybně lokalizované etiketě začali považovat za druh zastižený u nich.

Když jsem v roce 1957 nastoupil jako zoolog do služeb libereckého muzea, rozhodl jsem se, že tenhle strnadí problém jednou provždy vyřeším. Vždyť Liberec leží na samém úpatí Jizerských hor, jediných českých hor, do kterých kdy bělohlavý strnad doletěl. Výsledkem mého rozhodnutí byl třináctistránkový článek v ročence Jizersko-ještědského horského spolku, kterému předcházelo pročtení mnoha německých odborných časopisů, které mně půjčili z vídeňské knihovny, několik cest do Polska, řada polských a českých dopisů, a nakonec i barevný diapozitiv slavného strnada i s původní etiketou na stojánku s vycpaným ptáčkem. A s omluvným dopisem, že polská Akademie věd vycpaninu nechce věnovat Severočeskému muzeu, kam by dávný doklad unikátního záletu strnada bělohlavého správně patřil. Ten diapozitiv jsem si nechal zvětšit, zarámovat a pověsil jsem jej nad svůj pracovní stůl. Druhým ptákem, který zde visí zarámován, je čečetka. Namaloval ji ornitolog, malíř a muž mnoha dalších „umění“ Jan Hošek a darovala mi ji Česká společnost ornitologická za to, že jsem jí v roce 2008, u příležitosti svého šedesátiletého členství, věnoval ornitologické knihy a časopisy. Stejný malíř mi o čtrnáct let později věnoval i krásnou barevnou kresbu lyskonoha úzkozobého. To když se svými spolupracovníky natáčel u mne doma pořad s nejstaršími dosud žijícími členy zmíněné Společnosti u příležitosti jejího stoletého jubilea. Jeho kresba dosud není zarámovaná, a tak se prozatím jen opírá o řadu knih na mém stole. Proč mi pan Hošek nakreslil právě lyskonoha? Možná se dočetl v knížce Moje ptačí roky, že mým oblíbeným ptákem je právě tento severský pták, který jen velmi vzácně proletuje našimi kraji při podzimním a jarním tahu. Můj obdiv má proto, že umí stejně dobře létat, běhat i plavat. To jiní ptáci nedokážou. V zimě tráví celé dny na volném oceánu a – což se mi také líbí – na vejcích sedí a mláďata vyvádí samec, další zvláštnost mezi ptáky.

Na zdi mi ale visí i jiná zvířata než ptáci. Třeba medvěd, vlk a rys, které mi věnoval malíř Ludvík Kunc. Také jizerskohorský pavouk slíďák popelavý, jehož diapozitivy jsem kdysi přinesl Zdeňku Burianovi, aby podle nich ilustroval povídku Bílý pavouk. Když mi ve svém domově v pražském Podolí diapozitivy vracel, řekl, že by mi rád oba obrazy – slíďáka i velkou malbu Velké jizerské louky, domoviny krásného pavouka – věnoval. Oba obrazy, i s Mistrovým věnováním, visí již téměř půl století nad mým stolem.

...................

Ezoterikové prohlašují, že například stromy spolu komunikují. Co si o tom myslíš?

Říkají to dokonce již sami botanikové. Zjistili, že rostliny si mezi sebou mohou předávat informace, tedy komunikovat. Soukromě se domnívám (ale to se pouštím na velice tenké ledy), že je možné ve vesmíru, tedy i v přírodě naší titěrné zeměkoule, očekávat úplně všechno. Proč? Protože síla, mohutnost, bytost, lhostejno, jak ji nazvat, která před víc než třinácti miliardami let před velkým třeskem byla schopna stlačit nesmírné hmoty stamiliard hvězdokup dnes známého vesmíru do jediného atomu vodíku, by měla být bezpochyby schopna stvořit cokoliv. Komunikace stromů je asi to nejmenší, nevylučoval bych ani vodníky, víly, skřítky. Jen je zatím nebylo třeba stvořit, nebo jsme jen ztratili schopnost je vnímat. Rostliny jsou stejně živé jako živočichové. Lidstvo jistě dojde k poznání, že požnout lán pšenice je podobně vražedné jako zabít stádo krav. Vegetariánům zhořkne svět, zatím se domnívají, že ničemu živému neškodí.

.................

Tvrdíš o sobě, že máš povahu jako zvíře. Nejednou jsem od tebe slyšel, že proto přijímáš věci tak, jak přicházejí. Také že příroda se mění, ale my se upneme na něco, co známe z mládí a pokládáme to za ideál.

Alespoň myslím, že to tak zvířata dělají. Nebo jim možná nic jiného nezbývá. Stejně jako lidem. Na zeměkouli se mění všechno. Pomalu. Neustále. Hodně přes čtyři miliardy let bez lidského přičinění, posledních pár tisíc roků tomu lidé trochu napomáhají, ale zatím to – z hlediska zeměkoule – skoro nestojí za řeč. Vezmu to hodně zeširoka, jinak to nejde: kdysi plavaly Čechy, jako součást jediné světové prazemě zvaná Pangea, v moři Tethys, nedaleko jižního pólu. Uběhlo pár desítek milionů let a dnes jsou Čechy součástí veleostrova Eurasie vysoko na severní polokouli. Všechno za tu dobu poodplavalo, rozdělilo se, změnilo. Pomalu, nesmírně pomalu. Dnes žijeme v geologické době, kterou jsme si sami uměle vydělili ze stále jednostejně plynoucího času a pojmenovali ji holocén, mladší čtvrtohory. Je stará přes osm tisíc roků (i když názory na její stáří kolísají), což je asi – opět velice zhruba – pouhá půlmiliontiona stáří naší Země. Planeta za tu kraťoučkou holocénní dobu prošla mnoha proměnami přírody, krajiny, podnebí, rostlin, zvířat, všeho. Kde je dnes hluboké rašeliniště, rostly před několika tisíciletími listnaté pralesy. Přírodovědci proto holocén rozdělili ještě na kratší období a nazvali je boreál, atlantik, epiatlantik, subboreál, subatlantik, subrecent. Dějepravci rozdělili stejných osm tisíciletí holocénu jinak, na mezolit, neolit (tedy střední a mladší dobu kamennou), eneolit (dobu měděnou), dobu bronzovou, dobu železnou (ta zahrnuje doby zvané halštat a latén). To už jsme na přelomu křesťanského letopočtu.

Ve všech těchto holocénních dobách již žil Homo sapiens, člověk moudrý. Začal „přírodu“, tedy prostředí, kde žil, přetvářet podle svých sil a možností. Zůstaneme-li u střední Evropy, ta byla před příchodem lidí zónou lesů a hájů. Ty ale bylo nutno v neolitu, kdy se rychle šířilo zemědělství, co nejdůkladněji vykácet, aby bylo kde pěstovat obilí a trávu, potravu pro lidi i jejich zvířecí pomocníky a živitele. S lesy mizeli i jejich původní obyvatelé, zvířata. Napřed ti největší, pratuři. Ti byli jako druh vyhubeni úplně. Vlastně: již několik tisíc roků nedůstojně přežívají v lidských chlévech jako tur domácí, mlékodárné kravky. Podobný osud málem stihnul i evropské zubry. Teprve když vyhynuli v přírodě, začali je po první světové válce lidé rozmnožovat z jedinců žijících v zoologických zahradách. Podařilo se a dnes zubři polodivoce žijí alespoň v Bělověžském pralese, jinde jen v oborách. Z českých zemí postupně vymizeli také divocí koně tarpani, medvědi, vlci, rysi, divoké kočky, losi, sobi, bobři, vydry. Nejen proto, že jim lidé vykáceli lesy a zcela proměnili krajinu, ale i proto, že je z různých důvodů lovili tak dlouho, až je všechny vybili. Smutný stav se začíná pomalu zlepšovat až v uplynulých zhruba sto letech… Sleduješ mě ještě?

Zobraziť diskusiu (0)