Britský historik se zaměřil na léta 1944–1956. Šlo tedy o dobu, kdy se přetřásala kolaborace s Němci a kdy se silně inklinovalo k levici, konkrétně ke komunismu – a úplně přesně řečeno ke stalinismu.
A tak čteme o tom, jak někteří kolaboranti byli obviněni i odsouzeni, někdy dokonce popraveni, jiní ale měli štěstí, protože nebyli v dosahu soudu – za všechny autor slavné Cesty do hlubin noci Louis-Ferdinand Céline. A vedle nich tu byli „menší“ kolaboranti, kteří unikli bez trestu a kteří se snažili příkop mezi plakátovými viníky a sebou prohloubit tím, že ony odsouzené začali hlasitě odsuzovat, aby bylo jasné, že oni rozhodně nejsou jako tamti…
Druhou kapitolou je pak ona příchylnost ke komunismu. Tony Judt v knize Falešné ideje, cizí krev odvedl skvělou práci. Prošel všechna ta přitroublá prohlášení francouzských intelektuálů, kteří nic neudělali, jenom mluvili, a přitom by udělali nejlépe, kdyby mlčeli. Nejen proto, že jejich věty dnes opravdu odkrývají jedno velké spolčení francouzských levicových hlupců. Ale hlavně proto, že to, o čem nezasvěceně, povrchně a lživě mluvili, mělo v Sovětském svazu a dalších sovětských satelitech dalekosáhlé důsledky.
V těchto zemích se popravovalo, zatímco francouzští intelektuálové – přesněji řečeno neschopní mluvkové – se šátečkem kolem krku v Paříži chroupali croissanty, pili café au lait a u toho ohnivě obhajovali stalinismus. Byli mezi nimi i pozdější nositelé Nobelovy ceny Jean-Paul Sartre a Albert Camus. I když ten druhý navzdory levicovému zaměření používal stále aspoň vlastní mozek.

Tony Judt (1948–2010), britský historik a esejista, studoval na univerzitách v Cambridgi a v Paříži. Přednášel na prestižních britských a amerických vysokých školách, dlouhodobě působil jako profesor Newyorské univerzity a ředitel jejího Remarque Institute. Původně se věnoval francouzské intelektuální historii, později rozšířil svůj zájem na obecnější problémy evropských dějin.

Po roce 1989 se intenzivně věnoval změnám ve východní Evropě, ale už v osmdesátých letech navázal styky s východoevropskými intelektuály a naučil se mj. česky. Je autorem desítek článků a patnácti knih, česky vyšel jeho esej Zle se vede zemi (2011). V nakladatelství PROSTOR vyšly jeho knihy Intelektuál ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem (2013), Penzion vzpomínek (2016) a Poválečná Evropa (2017).

Kniha Falešné ideje, cizí krev je tak důležitým antisérem na všechny dnešní levicové resentimenty a na intelektuálské řečičky pronášené nezodpovědně do větru. Pečlivý účetní Tony Judt to francouzským komikům sečetl i s úroky. Byl by to skvělý humoristický román, kdyby to nebyla tak smutná pravda. Vychází v překladu Martina Pokorného.
Britský historik na jednom místě své knihy skvěle vystihuje limity těch, kteří se posvátně nazývají intelektuály: „Intelektuálové nejsou ve srovnání s ostatními lidmi o nic lepší ani horší. Dokonce ani nejsou příliš odlišní. Pohybují se v komunitách, vyhledávají úctu druhých a vyhýbají se nesouhlasu, budují si kariéru, chtějí učinit dojem a vzývají moc.“ A dodává, že levicový intelektuál je vlastně protimluv, protože komunismus o žádné intelektuály nestojí, respektive vůbec nemají v této „dělnické“ ideologii místo.
To všechno odkrývá nejen základní handicap francouzských levicových intelektuálů, ale také jejich velké štěstí: nikdy komunismus ve své zemi nezažili. Jinak by totiž skončili ve vězení, před soudy při vykonstruovaných procesech – a tak by před porotou papouškovali to, co jim napsali prokurátoři, a ne svobodně po kavárnách to, co si kde přečetli o Sovětském svazu, kde nikdy nebyli.
Opravdu zůstává rozum stát, když člověk ve Falešných idejích, cizí krvi čte o tom, jak Jean-Paul Sartre později svobodně došel dokonce k maoismu a říkal takovéto nesmysly: „Revoluční režim se musí zbavit určitého počtu jednotlivců, kteří jej ohrožují, a nevidím zde jiný prostředek než smrt. Z vězení se vždycky dá dostat.“ Zrovna on, který se za války jako odvážlivec zrovna neprojevil…
Není proto divu, že intelektuálové ze sovětských satelitů přestali postupně k levicové Paříži vzhlížet. A to i proto, že zatímco oni měli za sebou zkušenost s komunismem, často i v podobě dlouholetých žalářů, francouzští „teoretici“ stále opakovali prázdné fráze napsané v Moskvě… To, že tato „levicová nákaza“ ve francouzském intelektuálním životě rozhodně neskončila, ukazuje kupříkladu nedávno vydaný román Laurenta Bineta Sedmá funkce jazyka, kde je velmi sžíravě popsán sladký život levicových intelektuálů z osmdesátých let, kteří verbálně protestují proti státu, ale fakticky jsou „pod penzí“ díky profesorským místům na univerzitách.

tisková zpráva nakladatelství Prostor

Zobraziť diskusiu (0)