Průvod idiotů – básníci liazanovské školy
Pro konkrétní poezii Cholina, Sapgira a Kropivnického jsou charakteristické zámlky a pauzy, které získávají ve verši stejnou, či dokonce vyšší výpovědní hodnotu, než mají slova. Ta jsou narušena jakousi prasklinou, absencí významu či ztrátou smyslu, která tak brání sdělení, zatímco řeč sama se akcentuje ve své faktičnosti. Baráková lyrika je nejen strohá a plná zámlk, ale neustále se zadrhává a láme. Z ničeho nic se vynořuje a zase se beze smyslu ztrácí stejně jako lidská existence. V barákové lyrice Kropivnického, Sapgira a Cholina převládají takové lidské situace, které nakonec neústí do závěrečné reflexe, ale spíše do jakési bezbřehé bezútěšnosti, připomínající pomyslnou jámu, do níž bezhlavě padají lidé.
Na pozadí věčně šedivého a zakouřeného nebe na jednom z nejznámějších obrazů Oskara Rabina (1928–2018) z roku 1962 vidíme nervně se chvějící krajinu s rozbitými baráky vespod. Zdá se, jako by nebe rozpínající se za nimi, protnuté volně visícími dráty, zvolna stékalo dolů a spolu s rozbahněnou krajinou utvářelo hladinu špinavé řeky. Vpravo nahoře si můžeme všimnout dvou poštovních známek, zatímco dole čteme název obrazu — „St. Lianozovo. Bar. No. 2, kv. 2.“. Jedná se o přesnou adresu baráku v dělnické kolonii Sevvodstroj, která se v padesátých letech minulého století nacházela v blízkosti vlakové stanice osady Lianozovo nedaleko Moskvy na tzv. savjolovské železniční trati, vedoucí na sever. Na konci sedmdesátých let dvacátého století byla osada zničena a pohlcena Moskvou. Do této kolonie byli umísťováni trestanci, odsouzení za kriminální činy, a právě sem, do baráku č. 2, se v padesátých letech nastěhoval Oskar Rabin spolu se svou ženou, výtvarnicí Valentinou (1924–2008), dcerou Jevgenije Kropivnického (1893–1979), se kterou se nedávno oženil. Jejího otce znal ještě z doby, kdy během druhé světové války navštěvoval jeho výtvarný kroužek, než nastoupil do uměleckých škol v Rize a Moskvě, odkud jej nakonec v roce 1949 vyloučili kvůli „buržoaznímu formalismu“.
Rabin se tak vrátil zpátky ke svému dřívějšímu učiteli Kropivnickému, který bydlel spolu se svou rodinou ve vesnici Vinogradovo, nedaleko vlakové zastávky Dolgoprudnaja. S sebou si přivedl svého přítele Geinricha Sapgira (1928–1999), rovněž bývalého Kropivnického žáka. Ten se s Kropivnickým znal již z Domu pionýrů v Moskvě, kam docházel od svých dvanácti let na literární kroužek, který vedl básník Arsenij Alving (pseudonym Alekseje Aleksejeviče Smirnova, 1885–1942), žák významného symbolistického básníka Innokentije Anněnského. Sapgir se tenkrát v Domě pionýrů seznámil se synem Jevgenije, Lvem Kropivnickým (1922–1994), pozdějším básníkem a výtvarníkem. Sapgirovo studium však přerušila válka, a tak byl spolu se svou matkou evakuován do Alexandrova ve Vladimirské oblasti, zatímco jeho otce i bratra povolali na frontu. Nakonec se v roce 1944 kvůli těžkému životu na malém městě vrátil ve svých šestnácti letech zpátky do Moskvy. Tentýž rok zemřel i Sapgirův učitel, básník Alving, a tak se Sapgira ujal Jevgenij Kropivnickij, vedoucí výtvarného kroužku. A tehdy se mladý básník setkal i s Oskarem Rabinem. Mezitím byl také povolán na frontu Sapgirův přítel a spolužák Lev Kropivnickij, který byl po návratu z války roku 1946 obviněn z příprav atentátu na Stalina, odsouzen a poslán do Gulagu. Propuštěn byl až roku 1954 a rehabilitován v roce 1956.
Po válce navštěvoval Geinrich Sapgir střední polygrafickou školu. V letech 1948–1952 sloužil jako voják ve stavební brigádě v utajeném městečku u Sverdlovska, takzvaném Sverdlovsk-4 na Urale, kde se účastnil stavby tajné atomové elektrárny. Nedaleko stály lágry s vězni, kteří pracovali v dolech. A právě o nich začal psát své první básně, které raději všechny později sám zničil, když jej jiný voják, který jej měl za úkol dozorovat, upozornil, že psát takové básně může pro něj být krajně nebezpečné. Do Moskvy se mohl Sapgir vrátit až roku 1952, kdy začala v Sovětském svazu probíhat demobilizace. Znovu se sblížil s Oskarem Rabinem, jehož tvorba se mezitím stala pro něj určující — Rabin totiž začal svou uměleckou tvorbu stavět na expresi, primitivismu a koláži, čímž vyznačil budoucí estetiku lianozovců.
U plotu si kurva rovná
svoji sukni skrčenou.
V domě číslo devět zrovna
snědli zelí s kačenou.
Usnuli novomanželé,
ulehli na kanape.
Nežijou si nijak skvěle,
v družstvu to moc neklape.
Tramvaj jela. Budka spadla.
Šrouby trčí ze stěny.
Nebe duní od letadla,
co vzlétlo jak šílený.
Jevgenij Kropivnickij
..............
Právě kolem Rabina a jeho tchána, básníka a výtvarníka Jevgenije Kropivnického, se koncem padesátých let vytvořila skupina nezávislých básníků, literátů a výtvarníků, která vešla později ve známost jako tzv. Lianozovská škola. Sami lianozovci často upozorňovali, že se ve skutečnosti o žádnou uměleckou a literární skupinu nejednalo, že jim vždy šlo jen o to, aby se všichni setkávali a mluvili spolu o umění a literatuře. Označení „lianozovská skupina“ použily jako první sovětské orgány státní moci, když byl v roce 1963 Jevgenij Kropivnickij vyloučen ze Svazu umělců za údajný „formalismus“ a obviněn z jejího organizování. Sám Kropivnickij se ale proti tomuto obvinění bránil, podle něj tzv. „lianozovskou skupinu“ tvořila ve skutečnosti jen jeho rodina: žena Olja, dcera Valja, syn Lev, vnučka Káťa, vnuk Saša a jeho zeť Oskar Rabin. Jenže označení na základě falešného obvinění již bylo na světě, a tak po sovětských úřednících převzali toto označení také literární historici.
............
ukázka z předmluvy editora Miloslava Olšovského
