Předchozí román Jana Němce Dějiny světla (2013) popisoval osudy prvorepublikového fotografa Františka Drtikola a sklidil velký úspěch mezi čtenáři i kritiky. Kniha získala Cenu Evropské unie za literaturu a byla přeložena do dvanácti jazyků včetně angličtiny, španělštiny či němčiny. Novinka Možnosti milostného románu zaujme mimo jiné svou otevřeností a přímočarostí, zcela jistě ale i výjimečnou obálkou a grafickou úpravou, kterou vytvořil Martin T. Pecina. „V té knize jsem sám za sebe, tak, jako je člověk sám za sebe v lásce a ve všem, co stojí za řeč,“ říká Jan Němec o nové knize.

„Na začátku byla nutnost přepodstatnit si kus vlastního života. Něco jsem prožil a potřeboval jsem tomu vtisknout formu,“ vysvětluje Němec. Výsledkem je text na pomezí eseje a románu, experiment, při němž autor zkusil něco udělat, aby sám věděl, co se stane. Velmi otevřený a stylisticky vybroušený román, který zkoumá, proč jsme vlastně jeden s druhým, co na sobě navzájem milujeme a proč se i přesto dovedeme opustit.

„Inteligentní lidé dnes veří především svému vladstnímu cynismu, pojmy jako krása, láska a pravda se dávno diskreditovaly. Jenže cynismus nikdy nevede k moudrosti, nakonec člověka zklame. Pokusil jsem se vsadit na úplný opak, s rizikem, že se tomu část lidí vysměje. V knize je hodně vášně, dost szl a i pár zjevení,“ pokračuje autor.

Ukázka:

Připadá mi, že psát dnes milostný román je jako vytvářet patchwork: střihy a stehy jsou moje, ale látkou si nejsem jistý, přestože jsem ji prožil. Mám pocit, že s každou větou upadám v podezření, zda jsem látku svého života neutkal podle jiných milostných románů, co hůř, podle písní a reklam, podle filmů a seriálů, podle vašich facebookových statusů. Proč jen se zde tolik kapitol jmenuje podle jiných uměleckých děl? A přesto jsem se do toho pochybného podniku pustil, protože v neustálém sporu exprese a sebekritiky musí mít poslední slovo to první, podobně jako poslední hexagram čínské věštecké Knihy proměn není ukončení, ale před dokončením. Psát dnes milostný román znamená přísahat na autenticitu s bolavě zkříženými prsty, zachraňovat dítě z vaničky, kterou někdo vylévá. Dá se znovu a znovu poukazovat na to, jak se láska, krása a pravda diskreditovaly, jak se korumpovaly a jak se jejich cesty rozešly do různých světových stran. Inteligentní ženy se dnes přestávají líčit, až tak daleko dospěla krize legitimity pozdního kapitalismu. Ale Simone Weil říká, že krása není nic jiného než zvýšený pocit skutečnosti, William Burroughs ve svém posledním deníkovém zápisu těsně před smrtí hovoří o tom, že láska je ten nejpřirozenější lék proti bolesti, který existuje. A právě těmito zkazkami nemocných světců se při psaní řídím: píšu o věcech, které mi z různých důvodů připadají skutečné, a nezbývá mi než věřit, že to není naivita, s níž člověk začíná, ale ta, ke které se vrací poté, co se všechny argumenty a všechna kritika vyčerpaly. I když se člověk vzdá všeho, čeho je s to se vzdát, stále něco zbývá. Nikdo nedokáže vydělit sám sebe beze zbytku a tento zbytek se hodí nabídnout Armádě spásy, větru nebo supům.

použity materiály nakladatelství Host

Zobraziť diskusiu (0)