A zdůvodnění poroty?

„Radka Denemarková píše s velkou citlivostí a otevřeností, aniž by pozornost soustředila na sebe. Jako angažovaná spisovatelka s velkým přesahem využívá osobní zkušenosti, zážitky ze zahraničních cest a postoje k tomu, aby upozornila na různorodé cizí světy, vykreslila společensky zásadní témata a přinášela komplexní intelektuální a umělecké svědectví. Její nekompromisnost jde ruku v ruce s hlubokou reflexí, kterou neustále nově zkoumá veškeré dění a okolnosti lidských osudů: činí tak v jednotě s jazykovou brilantností a obsahovou hloubkou.

Její poslední dvě díla vydaná v němčině se jmenují Příspěvek k dějinám radosti (2019; švýcarská cena Spycher Literaturpreis Leuk v roce 2019) a Hodiny z olova (2022). Obě vydalo nakladatelství Hoffmann & Campe.

Ukázka z rozhvoru:

Práce s jazykem je celkově pro rakouskou literaturu naprosto zásadní, nevyjímaje dva autory ze štýrské skupiny, o kterých již byla řeč, Petera Handkeho a Elfriede Jelinek. Ty spojuje také to, že oba dostali Nobelovu cenu za literaturu a že u obou vyvolalo její udělení značné kontroverze. Jak vnímáš jejich ocenění?

Já osobně si myslím, že Peter Handke Nobelovu cenu z mnoha důvodů dostat neměl. Je to samozřejmě výtečný autor, ale takových je ve světové literatuře mnoho a nemají tak kontroverzní pozadí. Handkemu velice pomohla média a doba šedesátých a sedmdesátých let. Stal se známým díky spolupráci s filmaři, také intenzivně pracoval na své image a miloval skandály. Rozčiluje mě, že se jeden rok neudělí Nobelova cena kvůli skandálu sexuálního obtěžování ve Švédské akademii a druhý rok ji dají někomu, kdo obdivoval a veřejně podporoval masové vrahy v Srbsku, nemluvě o jeho arogantním vztahu k ženám. Svou první ženu bil, a když se ho na to tehdy v osmdesátých letech ptali, řekl, že ho rušila při psaní… Z rozhovorů s ní plyne, že udělení ceny Handkemu pro ni bylo jen dalším políčkem. Navíc mě mrzelo, že ve stínu těchto diskusí zůstala Olga Tokarczuk, která byla oceněna spolu s Handkem. Osobně bych si přála, aby Nobelovu cenu získala Ilse Aichinger. Stejně tak ji měl dostat i Bernhard. Ten totiž zdaleka přesahuje kritizování Rakouska, on kritizuje celý nebezpečný systém společnosti. Jeho radikalita v jazyce a myšlení je opravdu obdivuhodná. Jde do krajnosti, navíc je sycená velkým osaměním. U Jelinek je to ocenění naprosto oprávněné.

U Elfriede Jelinek si cením především její precizní práce s jazykem, kdy je schopna vztahy a mocenské systémy, ať už jde o gender, nebo kapitalismus, demaskovat až do krajnosti. Kterých kvalit si u ní nejvíce ceníš ty?

Určitě také práce s jazykem, a navíc její ironie. Nebojí se používat fráze, klišé, banality z televize, novin, politiky. Což funguje jenom v případě, když materiál tvaruje člověk, který má jasný názor a snaží se dobrat podstaty. Lidé, kteří napodobují Jelinek, mají pocit, že stačí slepit úryvky z novin a pak je to vtipné, ale takhle to bohužel nefunguje. Ano, Jelinek prosvětluje tu elementární hloupost, ale je za tím jasný hodnotový názor a vědomí souvislostí, kterým poukazuje na lživost a pokrytectví rakouské společnosti. Jsou to knihy o posledních věcech, o lidské mizerii. U ní znovu ožívá cit pro hodnoty, a když se takový cit probudí v čtenáři, znamená to také, že je to dílo nejvyšších kvalit a nelze je poměřovat metrem tržní kritiky. Literárně ukázat pravdu o Rakousku chtělo odvahu a Jelinek i Bernhard to dokázali, i když každý jiným způsobem. Oba ukazují, že Rakousko je skutečnost, které nelze uniknout. Jsou odkázáni na zkušenosti Rakouska, malé země, která má obludnou minulost. Jelinek je také velice autentická, celistvá, na rozdíl od Handkeho, jehož díla jsou výborná, ale jsou z nich cítit různé vlivy a vzlíná z nich ego ve smyslu „teď se podívejte, jak já umím psát“.

Zmiňovaní autoři jsou považováni za představitele takzvané antivlastenecké literatury, německy Antiheimatliteratur. Ta dominovala rakouské literatuře druhé poloviny 20. století a vznikla především jako potřeba vymezit se vůči mainstreamové a idealizující vlastenecké literatuře. Existuje v tvorbě současných autorů nějaké silné téma, výrazný jednotící prvek, něco, co by tak zásadním způsobem polarizovalo společnost, nebo podobné tendence již úplně vymizely?

Žádný razantní jednotící prvek tady v současnosti nevidím. Směs populárního čtenářského čtiva, Heimatliteratur, vzniká stále v provinčních oblastech. Ale nutkavá potřeba se vůči ní vymezovat, jako měli Jelinek a Bernhard, zeslábla. Jedním z důvodů může být i nebezpečí, se kterým se každý rakouský autor musí vypořádat, a to je nakažlivý způsob psaní těchto velkých autorů. Mám pocit, že se tomu mladí autoři raději snaží vyhnout, protože je to jinak svádí napodobovat jejich způsob psaní. Současní autoři se mnohem častěji věnují osobnějším nebo nadnárodním tématům. Co mě obecně na současném Rakousku děsí, je nárůst nacionálních a konzervativních tradic v tom nejhorším smyslu, pokryteckém a šovinistickém. V Grazu a jiných velkých městech se to neprojevuje, ale na venkově je to velmi znatelné. Pořádají se lidové slavnosti, kde všichni chodí v dirndlech a kalhotách s padacím mostem, ze kterých se poslední dobou stává módní značkové zboží, a vracejí se k pseudolidové podobě popu prosyceného šovinismem, jehož prototypem je Andreas Gabalier, který pochází ze Štýrska, opájejí se idealizací rakouské krajiny a společnosti s důrazem na heslo „naše krev, naše zem“, spojené samozřejmě s rasismem a katolictvím. Také se stále otevřeněji projevují antisemitské tendence. Jednu takovou slavnost jsem zažila a musela jsem prchnout, protože jsem měla pocit, že jsem se ocitla ve třicátých letech na náměstí Hrdinů ve Vídni, kde se všichni scházejí, aby přivítali Hitlera. A s tím vším souvisí návrat ke klasické provinční Heimatliteratur.

Proti klasické Heimatliteratur a tomu, jak se jejím prostřednictvím Rakousko prezentovalo navenek a jak se snažilo jisté problémy zamlčet či zcela vytěsnit, se ostře vymezovali především spisovatelé předcházejících generací, počínaje Wolfgangem Bauerem a jeho sociálněkritickými groteskními dramaty ze sedmdesátých let až po současnou Elfriede Jelinek. Nyní se zdá, že se tendence idealizovat rakouskou realitu zase navracejí, a bude zajímavé sledovat, zda přijde další vlna Antiheimatliteratur v nové generaci a jakým způsobem tyto problémy uchopí.

Věřím, že určitě přijde, protože to bude nutné. Existují sice práce Josefa Haslingera, Roberta Menasseho nebo Karla-Markuse Gausse, ale musí se zrodit nějaký mladý hlas, který se nebude bát postavit nejen chorobám minulosti, ale i chorobám dnešní doby. A já jsem nesmírně zvědavá, jakou bude mít podobu. Bude muset přijít něco zcela nového, protože ostří kritikové jako Bernhard či Jelinek přestali být kontroverzní, stali se součástí tradičního kánonu a jsou oblíbeni i mezi těmi, které kritizovali, protože ti mají pocit, že se jich to netýká, že je to jenom taková komedie. Je to naprostý paradox, Bernhard a Jelinek plivou Rakušanům do obličeje, ale oni je milují.

ukázka z rozhovoru pro měsíčník pro světovou literaturu Plav 2021/8, rozhovor vedly Renata Cornejo a Alžběta Knappová

foto: Soňa Pokorná

Zobraziť diskusiu (0)