Rapperova Zemička a Věci, o kterých se nemluví
Vyšehradská edice Hlas pokračuje. Pátým a šestým svazkem jsou román italské spisovatelky Antonelly Lattanzi a román francouzsko-rwandského rappera a spisovatele Gaëla Fayeho. Obě knihy se ve svých zemích dočkaly nominací na prestižní literární ceny.
Zemička je hravá, poetická, místy až magická, slova jsou v ní skládána s úctyhodnou pečlivostí a v jejích metaforách se skrývá celý africký svět.
„Letní prázdniny jsou horší než být nezaměstnaný… nutno přiznat, že jsme se nudili jako zdechlí varani.“
Ten svět se nám ukazuje s humorem a bezelstnou láskou kluka, který teskní po sbírání slaďoučkých mang s kamarády a hrách v bahnitém korytu řeky. Jeho očima a ušima poznáváme pestré, prosluněné město Bužumbura na břehu jezera Tanganika a později se dozvídáme i o zdrcujících hrůzách, které se prohnaly Rwandou a Burundi v devadesátých letech a donutily autora k emigraci do Francie.
Smutný je právě kontrast mezi šťastným laškováním, veselou přírodou a legráckami party malých kluků na jedné straně a neblahou historií na straně druhé. Faye má talent cizelovat nesmrtelné fráze, které už nevyženete z hlavy.
„Genocida je ropná skvrna a ti, kteří se v ní neutopili, zůstanou nadosmrti umazaní.“
................
O mateřství se v posledních letech mluví stále častěji a z mnoha různých úhlů: o náročnosti péče, přivykání nové roli, proměně partnerských vztahů, dobrovolné bezdětnosti, snaze o početí i o asistované reprodukci. Některé knihy se snaží obsáhnout všechna tato témata, jiné se soustředí na jedno a jdou více do hloubky.
Antonella Lattanzi ve svém autofikčním románu zpracovává vlastní zkušenost s neúspěšným IVF. Se zdrcující upřímností ohledává myšlenky a pocity z té doby – včetně těch nejčernějších, které si většina z nás nechce připustit, natož o nich mluvit. Nic není tabu. Touto odvahou může její psaní připomenout třeba některé texty Annie Ernaux.
V Itálii si Lattanzi za Věci, o kterých se nemluví už podruhé vysloužila nominaci na nejprestižnější literární cenu, Premio Strega.
