Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Řečeno i pomlčeno s neobyčejnou vážností

V křepčící době, plné slov a vyjádření, to Hruška s poezií chce dál myslet vážně. I v sedmé básnické sbírce Nikde není řečeno.Ve zdánlivě sprostě banálním tvrzení je pravděpodobně to nejpodstatnější, co definuje jeho místo na paletě básnických figur, kterou disponuje současná česká poezie.

Ta se často snaží vypovídat o světě kolem a uvnitř nějakou groteskou, ironií. Sranduje explicitně, tajtrdlíkuje formálně, samý džouk a špás. Žertuje i o vlastních zarudlých očích a nejistotách. A je to vlastně často povedené, sympatické imaginací a výbojností. V jiné podobně české poezie se vrací do hry patos, jiný než kdysi, patos pro 21. století. Současníci se postwhitmanovsky vrací k obhajobě lidskosti a soucitu a přestávají se zase jednou bát velkých gest a idejí.Protože nad tím naším ofrňováním se nad vážností je někdy už vážně něco trapného. Ty naše sarkastické štíty a lidově-demokratická prdel ze všeho, i když nám veřejná nebo soukromá realita trhá nehty a klečí nám vší silou na krkavici. A je to poezie často velmi osobní, povzbudivá a stimulující. Jenže kam na téhle škále s Hruškou? Formálně ani obsahově to žádné psí kusy nejsou. Žádný tradicionalismus ani výrazná rebelie proti poetickému čemukoliv. Bez rozpustilostí i bez snivé mystiky hlubin vesmíru. Sbírku za sbírkou vlastně stejná metoda. Vlastní autorský popis sedí: kroužit kolem nepojmenovatelných tajemství, nevyrabovat je humpoláckým násilím a mířit tak, aby se člověk netrefil co nejpřesněji.Vytvořit slovy prostor pro nevyřčené. Napsat je rukou na papír („vím, že vypadám, jako že s tím nadělám, ale já musím vidět, jak jsem co napsal, i jak jsem co škrtnul“), chodit s básní venku a říkat si ji nahlas do rytmu. Jen člověk, slova a situace. Minout se maximálně přesně. Civilně, uživatelsky přístupně, držet báseň pod napětím. Odvážně vydržet zůstat vážný.

Stejně jako Auta vjíždějí do lodí z roku 2007, je i sbírka Nikde není řečeno doprovozena reprodukcemi obrazů Jakuba Špaňhela. Tentokrát cákance benzínek ve tmě vystřídaly rozostřené tvary černo-zlatých rozpíjejících se lustrů. Žádné jasné hranice těles, spíš siluety, emoce skutečných věcí. A úvodní báseň, jakási beckettovská odysea nočním městem s neseným chlápkem. Stručné výpisky z ní? Asi takto: zvedněme ho, nesme ho, položme ho, nejdeme blbě, tady už jsme byli, lidé si myslí, že vědí, co se sebou, že už to vědí, lidé pořád čekají, dokážou do toho dát všechno, zkusme držet nějaký směr, zvedněme ho…. Na této holé kostře navíc jen sem tam sval a šlacha…Hruška má svůj styl, jako když Dylan skřehotavě zafrázuje nebo John Lee Hooker řekne své boom, boom, boom, boom. Vstupujete do příběhů se známým průvodcem. Půjdete po fortelně stavěném mostě a pod vámi budou hučet rozbouřené vody. Nemusíte je přímo vidět, abyste na ně uvěřily. Tak jako v básni Uvidíš, která by mohla být Hruškovým tvůrčím logem – tak je v ní všechno přesně řečeno a neodtajněno zároveň.A když už byl zmíněn Hooker – on je vlastně Hruška podstatou bluesman. V každé básni několik blue tónů, mini příběh, melancholický pocit a tíha pěkně akupunkturně zapíchnutá přesně do aktivačního bodu.

Uvidíš

Otoč se

kde jsi včera spal

a uvidíš naprostou dočasnost

tenkou mršinu deky

zmačkané působiště

vodu v hrnku zlověstně starou

uvidíš

jak jsi se snažil

být

a přečkat

jak s tebou v jednu chvíli

hodil sen

jak se do všech stran

od tvého ležení

celou dobu rozbíhala pustina

jak jsi se vyhrabal

a znovu stanul

proti strašlivé rychlosti světla

Mezi svoje blues ale Hruška tentokrát v Nikde není řečeno zakomponoval navíc sumersko-akkadský koncept. Z důvodů, které sám vysvětluje tím, že se mu zalíbila zlomkovitost hliněných tabulek z počátku 3. tisíciletí př. n. l., jejich neúplnost a tím pádem dráždivá nedořečenost, sám pár takových textů sepsal a rozházel po sbírce. Místo podtržení básníkova kroužení kolem podstatného nevysloveného se mu ale podařilo těmito kousky ve sbírce ne zcela šikovným způsobem vyrušovat. Tato vymyšlenost funguje v nejlepším případě jako odpočívadla mezi „obyčejnými“ kusy sbírky, v horším svoji paradoxní doslovností (viz vpisky typu „2 řádky nesrozumitelné“, „poškozeno“, „odlomeno“, „následující řádky nelze zrekonstruovat“) pracuje proti autorem pravděpodobně zamýšlenému záměru. Jakkoliv se dá tento koncept knihovny z Ninive ve sbírce bezbolestně přeskakovat, přece jen se s ním do jinak podivuhodně čisté ruční práce dalších textů propašovala jistá umělotina akademičnosti, které Hruška jinak tradičně dokáže odolávat. Jak by asi takové útvary obstály před přátelským, prvočtenářským a editorským pohledem Jana Balabána blahé paměti?

Právě ze společných balabánovsko-hruškovských životních univerzit vznikl kdysi originální a ojedinělý literární jazyk. Beletristický i poetický. Jeho metafyzická civilnost má v sobě křehkost jistot, zranitelnost domovů, starozákonní konflikty, nečekaná vykoupení, neřešitelná dilemata, co se musí jen vydržet. A všechny ty pády na čtyři, a vytí bolestí a průsery bez konce. Ty kruté i nadějné triviálnosti života. Bez zbytečných řečí, bez klišé a frází. Na vlastní kůži zažité proskakování hořící trnovou korunou. V Hruškových textech se lidský život bere vážně. Jenže to se musí umět, aby z toho nebyla fraška. Patří k tomu stud a soucit, aby řečníka neovládly různé nešvary jako jsou manýry moralizujícího krasoducha nebo apokalyptika nočního vidění. Popsat v poezii ty podstatné důležité věci obyčejně je nejtěžší. Zvlášť, má-li to být znovu vzrušující a zasahující. Bez falešné naděje, ale také bez falešné beznaděje. Někdy je napětí několika Hruškových slov tak silné, že nezbývá než zavřít oči a opřít si hlavu o zeď. A jindy zase kouřící kolečko mrkve vytažené z polévky zazáří z čista jasna v tomhle chlívu. Přesto, že na skládce leží prokopnutý glóbus. Přesto, že tam leží i zvon. Přesto, že tělo někdy přestane zapírat úplnou opuštěnost a zhroutí se. Přesto přezevšechno nikde není řečeno, že…..

Tomáš Weiss, psáno pro literární obtýdeník Tvar

Zobraziť diskusiu (0)

Nikde není řečeno

Nikde není řečeno

Petr Hruška

Jedním z klíčových témat nové sbírky Petra Hrušky je ocitání. Ti, kdo v jeho básních žijí, se neustále ocitají v nečekaných situacích a na rozmanitých místech v jakémsi typicky hruškovském neklidu, náhle zbaveni vědomí stability.

Kúpiť za 10,64 €

Podobný obsah

Praskliny

Recenzie

Praskliny

Debutový román českej scenáristky a publicistky Kláry Vlasákovej sa otvára na úrovni zázraku. Ten, symbolizovaný neidentifikovateľnou svetelnou guľou, zasahuje do mestskej každodennosti obyčajných ľudí. Pri stereotypnom vykonávaní svojich pracovných a rodinných povinností sa udržiavajú pod vplyvom omamných liekov v letargii. Len v takomto stave sú schopní prijímať privátne frustrácie a sústrediť sa na monotónne úlohy.

Nová šľachta

Recenzie

Nová šľachta

Jediná pochybnosť v súvislosti s touto Beblavého kronikou papalášstva znie: Naozaj si papaláši rôzneho druhu ‒ zlodeji titulov, nepostihnuteľní opilci a skrachovanci so zlatými padákmi ‒ zaslúžia toľko energie a dôslednej pozornosti?

Tělocvikář Šimečka

Správy

Tělocvikář Šimečka

Novinář a spisovatel Martin M. Šimečka (1957) může být vnímán různě. Jako pamětník předlistopadového disidentství, jako ten, co chodil za Tatarkou, jako spisovatel, který dostal v roce 1988 Ortenovu cenu, jako zakladatel nakladatelství Archa, jako novinář ze SME, Domino-fóra, Respektu, Denníku N... Po přečtení Tělesné výchovy je možné přidat si k němu ještě další charakteristiky: třeba post-moderní pětibojař. (Foto: Monika Kompaníková a Míšenka.)