Ředitel Libri prohibiti zahájil hladovku
Jeho jméno je Jiří Gruntorád (1952) a je to ctihodný muž. Signatář Charty 77, člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, politický vězeň v letech 1980 – 1984. Po roce 1989 založil a vede rozsáhlou knihovnu samizdatu Libri prohibiti se sídlem v Praze na Senovážném náměstí. Od 17. listopadu drží před budovou české vlády hladovku. Důvod: nemravně nízké důchody pro disidenty z éry komunistické totality.
O co jde? Stručně řečeno o to, aby lidé, kteří z evidentně politických důvodů nemohli splnit podmínky systému sociálního zabezpečení, dostali v ČR důchod, který odpovídá důstojnému životu. Lidé, kterým komunisté bránili vůbec jít do práce nebo je rovnou vyhnali ze země, dnes těžko mohou nějak smysluplně dokládat všechny potřebné papíry, které se vyžadují k tomu, aby člověk mohl důchod pobírat. Takže zatímco bývalí příslušníci represivních složek komunistického režimu mají papíry v cajku a skládáme se jim na fajnové důchody, lidé, které trápili, trápí dnes byrokratický systém státu, který by bez jejich přispění možná vůbec nemohl existovat.
Na tuto šílenost upozorňují lidé jako Jiří Gruntorád už léta. V srpnu 2022 se obrátili na ministerstvo sociálních věcí a na vládu ČR s požadavkem o nápravu. Úředníci jakoby vůbec nepochopili, o co jde – a nebo to pochopit nechtěli. Úřední šiml hezky řehtal a doporučoval všechno možné – jen ne zásadní nápravu stavu. Úřad ministra sociálních věcí reagoval opravdu pitomě a povýšeně. Nutno také dodat, že ministr sociálních věcí je lidovec, tedy člen strany, která se opírá hlavně o křesťany. V prohlášeních a programech je to samé „čest a sláva bojovníkům za svobodu“, samé „jsme hrdi“ a „nikdy nezapomeneme“. Ale skutek nějak utekl.
Tichý a mírný člověk Jiří Gruntorád si tedy řekl, že by to chtělo k nějakým skutkům zase jednou dojít – a od 17. listopadu drží před úřadem české vlády hladovku. Teď už nejen za důstojné důchody pro lidi jako je např. Vlastimil Třešňák, Vratislav Brabenec, Pavel Zajíček nebo Charlie Soukup, ale teď už i za odstoupení ministra, v tomto případě asociála.
A něco už se začalo hned o víkendu dít. Archivář samizdatu není žádný zpovykaný strýc, ale opravdu vážená osoba s vysokou mravní integritou. Místo slavení 17. listopadu se rozhodl pro čin, který má se slavným dnem opravdu něco společného. A vypadá to, že by idealismus mohl zase jednou drobně, ale důležitě vyhrát. Možná neodstoupí ministr, ale nespravedlnost může být odstraněna. Vnímáte také tak silně, co nám knihovník samizdatu, ten, který vynesl z komunistického vězení rukopis Magorových labutích písní, svým jednáním připomíná?