Blumové druhý román se zamýšlí nad spolehlivostí paměti. „Všichni jsme byli přímými svědky svého dětství,“ říká, „ale příběhy, které vyprávíme, nutně prošly velkým množstvím zpracování a úprav, ať už záměrně nebo nevědomky.“

Nikdy se nemůžeme doopravdy dozvědět pravdu o tom, co se děje v životech jiných lidí. Ale jak říká Blum, „v mnoha ohledech také nevíme dost o svém životě“.

Zdůrazňuje, že příběh matky a dcery není její vlastní; oba jsou jedináčci, zatímco Blum má tři sourozence a její dcera dva nevlastní bratry. Fascinuje ji ale vztah mezi rodičem a jedináčkem, kde nikdo kromě nich dvou nemůže vypovídat o tom, co se vlastně opravdu stalo. U sourozenců může dojít k neshodám ohledně minulosti, ale je tu někdo, kdo se ji snaží s vámi rozluštit. Jedináčci nemají nikoho, kdo by pomohl případné spory urovnat.

Autorka ráda pozoruje, jak se lidé staví na jednu stranu nebo druhou stranu, na stranu matky nebo dcery. Pokud jde o to, kde leží její sympatie, drží se zpátky. „Jsou čtenáři, kteří vnímají matku především jako nesmírně oddanou, starostlivou, a dceru jako nevděčnou. Zároveň jsou čtenáři, kteří vnímají matku jako hroznou, egoistickou a jsou na straně dcery, která od ní právem utekla.“

Teenage věk je pro rodiče velmi náročný. V jednu chvíli matka poznamenává: „Stýská se mi po prvních dnech mateřství a vracím se k nim.“ Opravdu si batolecí dny vybírají menší emocionální daň? „Nemyslím si, že by se o tom dalo mluvit jako o více či méně obtížném času,“ říká Blum. „V prvních letech máte jen navrch, protože se svým dítětem mnohem méně debatujete. Prostě rozhodujete. Jak dítě roste v plnohodnotnou osobnost, musíte vzít v úvahu mnohem víc věcí.“

Čím si je autorka jistá, je to, že naši rodiče do určité míry formují to, jakými se stáváme, ať už se je snažíme napodobovat, nebo zavrhujeme jejich způsoby. „Bez ohledu na to, jak moc se snažíme sami sobě namluvit, že jsme osvobozeni od naší výchovy a naše vlastní rodičovství jí nebude poznamenáno, nikdy tomu skutečně tak není.“

Kniha získala v roce 2021 prestižní izraelskou literární cenu Sapir, kterou dříve získali například David Grossman a Etgar Keret. Na izraelský román neobsahuje Jak milovat svou dceru téměř nic, co by identifikovalo to, že se děj odehrává v Izraeli, snad s výjimkou krátké zmínky o službě v armádě. Je to kniha osobní, rozhodně ne politická. „Jádro naší existence se uskutečňuje prostřednictvím vztahů – a rodinné vztahy patří k těm nejzajímavějším, se kterými se setkáme,“ říká autorka. „Dospívající po celém světě obývají stejné sociální sítě a rodiče po celém světě řeší podobné rodičovské nesnáze a čerpají z podobných zdrojů informací. Psaní o konkrétní rodině se tedy téměř nevyhnutelně dotýká i univerzálnosti.“

Pravděpodobně i kvůli globálnosti dnešního světa kniha rezonovala mimo Izrael více, než si její autorka kdy dokázala představit. „Myslela jsem, že píšu něco intimního. Až když to vyšlo, uvědomila jsem si, jak je to univerzální.“

zdroj: The Jeruzalem Chronicle

Zobraziť diskusiu (0)