Jedná se o nekompromisní přístup diktovaný metafyzikou nepřítomnosti, ve smrti zaživa, o nesmlouvavou a věčnou cestu bez konce, široce rozkročenou za hranice lidských možností. Zanechal nám zde po sobě opravdu hluboký kráter, do něhož můžeme vstoupit pouze za plného vědomí, že z těchto míst už není návratu. Pokud tedy máte dostatek vůle, odvahy a odhodlání následovat tento směr, který nemá východisko, můžete vzít za své otisky slov tohoto průvodce absolutnem a nechat se jimi inspirovat k vlastnímu výrazu. V opačném případě můžete alespoň nahlédnout za brány vlastních omezení, bez rizik a důsledků z toho plynoucích.

..................

Na začátku roku 1933 je Gilbert-Lecomte zatčen při nákupu drog. Prožívá velmi těžké životní období, čím dál tím více se vzdaluje vnějšímu světu a postupně začíná mizet v tom vnitřním. V srpnu společně s Daumalem a Renévillem ještě uvažují, že by ve spolupráci s básníkem Henrim Michauxem obnovili vydávání revue Le Grand Jeu (Vysoká hra). Jednalo se o poslední zoufalý pokus o společnou aktivitu, která skončila definitivním nezdarem.

Nicméně tento jinak temný rok přinesl i jednu naprosto zásadní událost v Lecomtově životě. V říjnu mu konečně vychází v nakladatelství Cahiers Libres dlouze se rodící básnická sbírka La Vie l’Amour la Mort le Vide et le Vent (Život láska smrt prázdno a vítr). A to především Daumalovou zásluhou, který Gilbert-Lecomtovi přepsal texty z rukopisu a zredigoval je pro knižní vydání. Na obálce knihy je lidský otisk ruky se spirálou ve výtvarném provedení Josefa Šímy. Sbírka vyšla v nákladu pěti set číslovaných kusů, z toho prvních pět výtisků na japonském papíře s originálním Šímovým leptem uvnitř.

Poezie Rogera Gilbert-Lecomta je plná jasnozřivých vizí galaktické temnoty, která důsledně smazává veškeré rozdíly mezi vnitřním a vnějším. Směřuje do astrálních rovin, neohraničených prostorů a propastí neobsahujících vlastní střed ani okraje: Prostor který svírá mé ztuhlé tělo v prostoru / mé tělo je jediné místo v němž se neznám / jediné místo kde nejsem… Posedlý stavem prožít smrt zaživa všemi svými smysly: Vyrvěte maso z mých tváří / Abych konečně spatřil svůj smích dávno mrtvého… Zavádí nás do krypt podvědomí, do labyrintů na hranici mezi snem a bděním, nenabízí východisko, pouze další a další ponor, dokud se naše mysl zcela nerozpustí v univerzálním vědomí neosobního všehomíra tak, jak to popisuje v jedné ze svých nejzásadnějších básní „Svěcení a znesvěcení lásky“: … vše co je prostor a co on v sobě svírá / je černou průrvou v bílé plnosti bytí… Průnik do časové osy, která ztrácí svůj význam, je naprosto děsivý: Od nikdy / umím vždy / vzpomínat na budoucnost po všech minulých životech… Na této cestě odnikud nikam jsme doprovázeni totemickými symboly jeho slov, které nám kolíkují nejistou půdu pod nohama: Říkáš, hranice přítomna mezi temnými prostranstvími minulosti a budoucna. Normálně možná. Ale já, který nejsem normální, vidím jen přibližnosti, jen nory tajemství… Směr nám udává především vlastní dech, dle biblického vítr vane, kam chce, motiv, jenž prorůstá celou tvorbou básníka: Vystoupil ze své vlastní mrtvoly, sám se sebou totožný, jako strhující a pronikavá smršť…

Tento drásavý pohyb nám obrací všechny vnitřnosti mysli naruby: Mezi mnou a nebytím už nebylo žádných sil, než jenom toto poslední zoufalé zjevení… Z těchto temných zákoutí prenatálních plání není jiné východisko než se ze všeho vykřičet bezmocí veršů lapajících melodicky po zvuku: Popíraje život který ještě není / navrací se zpátky místo narození / po vlákně jež pupek k nadhlavníku pojí / k nádhernému prázdna průzračnému zdroji… Čím více se blíží svému fyzickému konci, zapisuje si už jenom úsečné naléhavé zlomky svých myšlenek. Již není čas na básně, ani jinou ucelenou literární tvorbu. Docházíme tak při četbě k přímé konfrontaci s fragmentací jeho slov, kdy cituje Dostojevského: Věčnost v životě. / Okamžik. Pět vteřin — uchopení věčné harmonie. / „Není to jev pozemský, ani nebeský, ale je to něco, co člověk ve svém pozemském ustrojení nedokáže snést. Buďto se fyzicky promění, nebo zemře. Je to jasný a nevývratný zážitek.“…

Takto vyslovená transcendentální úzkost nastoluje samé ultimátní otázky, na které neexistuje žádná odpověď, pouze smíření, jehož strohý popis si zaznamenává básník ve svém textu „V podstatě všeho“: A povinnost stvořit všechno, co je. Ach, a prenatální magie ve mně! Kdo se tu prohlašuje za zasvěcence mezi všemi? Běda, jsem uprostřed vás všech, nevím nic, s toužením a chvěním jdu soukolím generací; nikdy jsem nic nevěděl a na nic si nevzpomínám. A tak to bude stále… Ano, veškerý vhled máme stále na takový absurdní dosah: A oko pozře oko v nulovém bodě věčna… Ničeho se nedotýkat, vzdát se předem všeho dosažitelného, amputovat každý stav, jenom poražený vyhrává…

Roger Gilbert-Lecomte tak svými činy následuje přímou linii vidoucího Arthura Rimbauda a hlásí se k jeho: hrozným pracovníkům, kteří začnou na obzorech, kde on se zhroutil…

Robert Janda, z doslovu ke knize

Roger Gilbert-Lecomte (1907–1943), francouzský básník. Jeho básnický život vyrůstal ze zkušenosti vnitřní vzpoury, kterou provedl společně se třemi svými spolužáky z gymnázia v Remeši. Lecomte, Robert Meyrat, René Daumal a Roger Vailland si tehdy říkali Bratři Simplisté. Mladíci se snažili protrhnout hranice mezi viditelným a neviditelným. Snažili se „zakoušet Boha“. Užívali různé prostředky, například drogy, smyslovou a spánkovou deprivaci, bdělý spánek. Byl klíčovým členem umělecké skupiny Vysoká hra , která měla blízko k surrealistům. Skupina vydávala stejnojmenný literární časopis, na kterém se podíleli Daumal, Vailland, Meyrat, Pierre Minet, André Rolland de Renéville a český malíř Josef Šíma. Nepsal mnoho, soustředil se pouze na to podstatné. Sledoval jediný cíl, kterým bylo dosažení absolutna, prázdnoty bytí – a to za cenu totální autodestrukce. Postupně se přestal stýkat i se svými přáteli. Snažil se odnaučit hodinám i abecedě. Zemřel na infekci z nesterilní injekční jehly, kterou používal pro aplikaci morfinu. I ve Francii zůstal poměrně neznámým autorem.

Zobraziť diskusiu (0)