První knihu – Strážce sadu – vydal v Americe už v roce 1965. Dnes se to zdá neuvěřitelné, ale autor mýtického Krvavého poledníku (letos vyšel česky audio) nebo existenciálního dialogu Vlak Sunset Limited, který zdramatizoval a zfilmoval Tommy Lee Jones, se v českých knihkupectvích prosazoval horko těžko. Ano, nemívají to zahraniční legendy u nás vždycky jednoduché – stačí vzpomenout na kolabování prvního vydání Coelhova Alchymisty nebo na počáteční katastroficky nízké prodeje Šifry Dana Browna. Literárně nesrovnatelné, ale prvotní přijetí místním publikem obdobné.

Jenže pak přišly filmy – Tahle země není pro starý a Cesta. A z přehlíženého se stala i v CZ modla. Jeho knihy se pravidelně dotiskují, teď vycházejí v nové grafické úpravě. Překládat McCarthyho se stalo výzvou jak pro Tomáše Hrácha (dej mu pánbůh věčnou slávu), tak později pro Davida Petrů, Jiřího Hrubého, Martina Svobodu, Bronislavu Grygovou, Alenu Dvořákovou, Petra Fantyse. Jak vidět, nemá u nás McCarthy dvorního překladatele a vystřídala se na něm skoro celá česká anglistika. Až na jednoho, který to dohání na poslední chvíli. Závěrečným dílem americké legendy je diptych Pasažér – Stella Maris, a převedl ho Ladislav Nagy. Pasažér stihl vyjít letos na podzim, do roka a do dne od vydání originálu, Stella Maris vyjde v prvním čtvrtletí roku příštího.

Překladatel Ladislav Nagy čte z Pasažéra

foto: Jan Křikava/Argo

Ve světě je kolem McCarthyho díla už desetiletí bláznivý poprask, srovnatelný snad jen s fanouškovským bádáním kolem Boba Dylana. Existují četné fan kluby a společnosti, které rozebírají větu po větě, slovo od slova. Co tím chtěl básník říci, co je mezi řádky, na co se odkazuje, co se naznačuje. Ročně několik desítek odborných prací, 2× do roka vychází Cormac McCarthy Journal, plný rozborů a studií.

Mezi fanoušky se považuje za opravdovou relikvii kniha s autorským podpisem. Existuje bájných 250 exemplářů Cesty, které autor v roce 2007 podepsal a nechal jako jedno z dědictví pro svého druhého syna Johna (nar. 1999). Jak známo, McCarthy publicitu nevyhledával a na veřejnosti se moc neukazoval. Jeho rozhovory se za téměř 60 let spisovatelské činnosti dají spočítat na prstech jedné ruky. Poslední desetiletí trávil nejraději ve vědeckém centru v Santa Fe. Povídat si o literatuře prý považoval za ztrátu času – na rozdíl od rozhovorů s vědci.

Znám několik lidí, kteří na knihy Cormaca McCarthyho přísahají a na důkaz spojenectví si nechali na svoje tělo vytetovat něco s dílem spojeného. Asi nej kérka je Danglárova kresba z obálky prvního českého vydání Cesty, na které otec tlačí svého syna při postapo cestě Amerikou v nákupním košíku.

Rok 2023 by se asi dal označit za rok toho i onoho, je toho dost, co se na světě pořád děje. My, kteří jsme onemocněli „mccarthismem“ (škoda, že ten pojem už je zabraný úplně jiným pánem s úplně jiným příběhem), ale víme docela přesně, čí tohle byl bohužel rok. A na českou Stellu Maris, ten dialog psychiatra a pacientky známé z Pasažéra, se těšíme jako malé osiřelé děti.

Zobraziť diskusiu (0)