Román o vymírání druhů
Poslední siréna je dechberoucím dobrodružstvím napříč staletími a fascinujícím pohledem na téma vymírání živočišných druhů, ale také příběhem velkých lidských ambicí a touhy vzkřísit to, co člověk ve své nevědomosti zničil.
„Debutový román helsinské autorky Iidy Turpeinenové je provokativním textem, mezi jehož řádky rezonuje naléhavost současné klimatické krize. Kde jsou hranice touhy po poznání? Jak můžeme žít s vědomím, kolik škod jsme napáchali? A kolik druhů ještě vyhyne, než to i nás přivede k vyhynutí?“ říká redaktorka knihy Lucie Fialová.
Děj knihy se odehrává ve třech různých obdobích a ukazuje, jak vymírání druhů úzce souvisí s budoucností lidstva na této planetě. Osudy hlavních postav napříč staletími propojuje Stellerova mořská kráva, známá také jako siréna: podivuhodný druh mořského savce, který vyhynul pouhých 25 let poté, co byl vědci popsán. Příběh začíná u přírodovědce a teologa George Wilhelma Stellera, který se v roce 1741 připojuje k Velké severní expedici, při níž kapitán Vitus Bering a jeho posádka hledají námořní cestu z Asie do Ameriky. Přestože nikdy nedosáhnou americké pevniny, zapíšou se do historie: objeví sirénu, nazývanou též ochechule nebo mořská kráva. Zhruba o sto let později vyšle Hampus Furuhjelm, finský guvernér ruského území Aljašky, své muže hledat kostru tohoto mohutného mořského savce, o němž se říká, že zmizel před sto lety.
V roce 1952 dostává John Grönvall, restaurátor v dnešním Finském přírodovědném muzeu, za úkol zrenovovat kostru Stellerovy mořské krávy, která je v té době již vyhubená. „Román nemoralizuje ani neviní člověka, aspoň ne explicitně. Spíš ho ukazuje v jeho nevědomosti, bezelstné touze poznat jiné druhy, vypreparovat je, popsat, katalogizovat. A samozřejmě někdy zpeněžit nebo prostě sníst,“ dodává Fialová.
Iida Turpeinenová (1987) je helsinská literární vědkyně, která se věnuje propojení přírodních věd a literatury. Jako autorku ji fascinuje beletristický potenciál vědeckého výzkumu a netradiční příběhy z dějin vědy.
