Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Rozhovor Kena Loache a Édouarda Louise o nespravedlnosti světa

Uznávaný britský režisér a angažovaný francouzský spisovatel se v živém rozhovoru dotýkají mnoha bolestí současného světa: původu nesnášenlivosti, předsudků či homofobie, negativní role sociálních sítí, bezdomovectví, násilí, postavení žen či gayů.

Édouard Louis: Rád bych začal jedním přirovnáním a jednou otázkou. V knize Kdo zabil mého otce jsem se pokusil zrekonstruovat život svého otce: bylo mu asi pětatřicet, když se mu v továrně, kde pracoval, stal úraz. Utrhl se tam těžký předmět zavěšený na lanech a rozdrtil mu záda. Po nehodě zůstal několik let upoutaný na lůžko a pobíral invalidní důchod, dokud francouzský stát neusoudil, že už se může vrátit do práce, že už k ní je způsobilý – já přitom přihlížel tomu, jak se následkem úrazu v noci svíjí bolestí. Ve Francii zkrátka jen zpřísnili pravidla pro přiznání invalidního důchodu a sociálních dávek, vláda se rozhodla „šetřit“… V důsledku toho začaly otce úřady od chvíle, kdy ho prohlásily za práce schopného (podle jakých kritérií?), pronásledovat a nutit, aby si našel zaměstnání; říkaly mu: „buď si najdete práci, nebo vám tuhle almužnu vezmeme“, čili buď umřete hladem, nebo umřete v práci, jako by ovládaní měli na výběr jen mezi smrtí a jinou smrtí. Musím přiznat, že jsem tu knihu napsal částečně pod vlivem tvého skvělého filmu Já, Daniel Blake, o muži, kterého britské úřady nutí, aby se za každou cenu vrátil do práce, ačkoli vůbec není zdravý, protože stát se naprosto zřekl zodpovědnosti a člověku jako on, neschopnému pracovat, už nechce dávat peníze. Volají mu, nutí ho dokazovat, že si hledá zaměstnání, dostává jedno předvolání za druhým… To všechno mě vede k domněnce, že tématem tvého filmu je společenská a politická perzekuce. Zjišťuji, že o ovládaných často hovoříme v pojmech spojených s vyloučením; říká se „vyloučení“, „vyloučené lokality“, jenže když se podíváme na život mého otce nebo Daniela Blakea, zarazí nás, do jaké míry jsou to životy plné spíš pronásledování než vyloučení, jakkoli mohou oba mechanismy souviset. Není tedy nakonec nástrojem nadvlády spíš pronásledování než vyloučení? Vyloučení ve smyslu možnosti se separovat, odjet ze země, stáhnout se, opustit určitý politický režim je často spíše privilegium, byť nepatrné. Je například známo, že migranti, kteří prchají z válkou zmítaných zemí, jsou nejčastěji příslušníci střední třídy nebo vykonávají svobodná povolání, jsou to ti, kteří dokážou dát dohromady peníze, aby si za několik tisíc eur zaplatili převaděče, tedy ne nutně ti nejchudší. Když se člověk podívá, jak žijí lidé tmavé barvy pleti ve Francii nebo v Americe, a vezme v potaz, jakému policejnímu a justičnímu násilí jsou vystaveni, vidí, že jsou mnohem víc oběťmi pronásledování než vyloučení. Nemyslíš si, že tradiční politický jazyk je třeba změnit a při analýze fungování současné politiky se zaměřit především na otázku pronásledování?

Ken Loach: Na to není snadná odpověď. Je to nicméně výborná poznámka a odpověď musíme nejspíš začít hledat v ekonomice. Povaha práce se proměnila. Prekarizovaná práce je stále častější, většinou je také velmi špatně placená a firmy mají dnes prostředky, jak zaměstnancům neplatit ani minimální mzdu. Lidé jsou pak nuceni přijmout náročnou práci za velmi nízký plat. A jedním ze způsobů, jak je donutit, aby taková zaměstnání přijali, je ukázat těm, kteří nepracují, že budou trpět. A i když nepracují, protože jsou nemocní nebo hendikepovaní, vytváří se tak situace, v níž je i ponižující a mizerně placená práce přijatelnější než pomoc a podpora… Čí? Nás všech. Předstíráme totiž, že za to může stát, ale ve skutečnosti jde o nás všechny, ne? Pokud žijeme společně, musíme se v těžkých chvílích umět jedni o druhé postarat. Sociální systém se totiž zakládá na trestu, myslím, že to platí pro Francii stejně jako pro Anglii. Aby vás tento systém podpořil, musíte trávit pětatřicet hodin týdně hledáním neexistující práce. Když to dělat nebudete, čeká vás sankce, a sankce znamená, že nedostanete peníze. Takže hromadíte dluhy. A brzy nemáte na nájem. A tak vás vyhodí z bytu. Ano, tohle všechno představuje tak velkou hrozbu, že nakonec přijmete nejistou a špatně placenou práci jen proto, abyste se v takové situaci neocitli. Je to celé kruté. Chci říct – vědomě kruté. Protože ti, kdo rozhodují, ti dobře vědí, čím lidé procházejí… Napadá mě jeden takový případ… Ach jo. Mohl bych o tom mluvit celou věčnost…

É. L. To bys měl!

K. L. Stalo se to jednomu muži z Walesu, byl na pracáku, bylo mu šedesát pět a byl nemocný, lékař mu říkal, že nesmí pracovat, ale on pracovat musel. Jednoho dne se zhroutil a zemřel. A podobné věci se dějí každý týden, každý měsíc, den za dnem. Kdo by čekal, že v tak bohatých společnostech, jako jsou ty naše, se bude ještě pořád používat hlad jako zbraň? Že se bude využívat strach z hladu a hrozba hladovění… Když pomyslím, kolik je různých charitativních organizací, které rozdávají jídlo… V Anglii spravuje dvě třetiny potravinových bank organizace Trussell Trust. Nedávno věnovali charitativním potravinovým bankám 1‚6 milionu liber a více než půl milionu z tohoto daru bylo použito na potraviny pro děti. Pro děti? Chápeš? Naše vlády lidem naprosto pohrdají.

É. L. Ano, a jak říkáš, toto pohrdání přináší smrt. Politika je otázkou života a smrti, vraždy. Patřit k určité sociální a politické kategorii ve skutečnosti znamená být nebo nebýt vystaven předčasné smrti. Je známo, že ve Francii má dělník dvakrát tak vyšší pravděpodobnost, že zemře před pětašedesátým rokem svého života, než je to v případě zaměstnance na vyšší pozici, že LGBT lidé páchají sebevraždu mnohem častěji než ostatní, že ženy denně umírají v důsledku násilného chování mužů. K pochopení fungování světa nejspíš není účinnějšího nástroje než součty zesnulých. Nejvíc na tom udivuje, že vládnoucí třída o tom ví – protože tohle nelze nevědět. Všichni vědí, že dělníci žijí v těžkých podmínkách, že existuje mužská nadvláda a že černoši a Arabové jsou ve Francii z velké části odsouzeni k chudobě, k životu na předměstí, k životní nejistotě, k policejnímu násilí… Otázka tedy nezní, jestli to ti, kdo vládnou, vědí, ale: proč vládnou tak, jak vládnou, když jsou si toho všeho vědomi? A jak to udělat, aby toto vědomí – vědomí o utrpení – mělo moc přinést změnu, podnítit k činům? V textu Kdo zabil mého otce jsem o vládnoucích napsal, že „oni to nevědí“, ale myslím, že jsem se mýlil. Jistěže to vědí, máš pravdu, ví to každý; vždyť aby člověk viděl sociální násilí a ekonomickou nerovnost, stačí jet metrem nebo jít po ulici. Ústřední otázkou politiky tedy možná není problém viditelnosti a uvědomění, ale problém popření a násilí, jak by řekl Geoffroy de Lagasnerie. A takové zjištění člověka naštve, že? Jak zůstat při hovoru o politice klidný, když konstatujeme toto?

K. L. Myslím, že politický prostor znečišťuje fakt, že veřejný diskurz vůbec nereflektuje každodenní obtíže lidí. Vyrábí se tu propaganda a média se na tom podílejí. Tisk, který v zemi jako Anglie dřív zastupoval levici, dnes nemá s levicí nic společného. Ale myslím, že ten hlas je možné najít v textech a knihách, jako jsou ty tvoje. Ten hlas by měl být slyšet v našich masmédiích, měl by být slyšet v televizi, jenže tam hlasy jako ten tvůj prostor nedostávají, a pokud ano, předchází mu jakési varování. Tohle se děje lidem jako my, před našimi hlasy se systematicky varuje.

..........

ukázka z knižního rozhovoru, překlad Sára Vybíralová

Zobraziť diskusiu (0)

Dialog o umění a politice

Dialog o umění a politice

Loach Ken, Louis Édouard

Mohou film a literatura vyřešit společenské problémy? Jak by se měla proměnit levice, aby dokázala čelit tomu, že se čím dál víc frustrovaných lidí obrací k populistům a extremistům?

Kúpiť za 11,23 €

Podobný obsah

Dívej se kolem sebe, žádný jiný život nebyl

Správy

Dívej se kolem sebe, žádný jiný život nebyl

Jane Hirshfield, narozená roku 1953, vstoupila v roce 1974 do zenové kláštera. Při osmiletém pobytu na místě bez elektřiny a teplé vody vstávala v půl čtvrté. Práce, jídlo, meditace, ticho. To všechno je otištěné v její poezii. V doslovu je zmíněn poetický pokyn básníka Bašó: Chceš-li poznat bambus, jdi k bambusu. Přitom se musíš odpoutat od sebe, protože jinak jen promítneš své já do bambusu a nic se o něj nenaučíš.

Šéfredaktor Paseky představuje ediční výhled na rok 2024

Správy

Šéfredaktor Paseky představuje ediční výhled na rok 2024

Kolo jako dopravní prostředek budoucnosti, MANIAC Benjamína Labatuta nebo Nůž Salmana Rushdieho. To jsou jen některé z letošních novinek Paseky. Co dalšího čeká nakladatelství v jeho 35. roce a co všechno se změnilo od doby jeho vzniku? Nejen o tom mluví v rozhovoru šéfredaktor Jakub Sedláček.

Proč pacifističtí Svědkové Jehovovi nejvíc připomínají povinnou vojenskou službu?

Správy

Proč pacifističtí Svědkové Jehovovi nejvíc připomínají povinnou vojenskou službu?

Na obálce knihy Jehovista je sice uveden autor jen jeden – Martin Sodoma –, ale jde o pseudonym dvojice Vojtěch Domlátil a Ivan Sobička. Proč krycí jméno, jestli psali knihu opravdu ve dvou, a proč se rozhodli napsat román o praxi Svědků Jehovových? A jaká jsou hledání a tápání, která zažívají jejich hrdinové díky příslušnosti k téhle církevní organizaci?