Na první pohled se Klára a Slunce jeví jako další příspěvek k rozsáhlé literatuře v žánru sci-fi pojednávající o vyspělých humanoidních robotech. Tito roboti naplňují starobylou představu umělého člověka, kterého si lidé tvoří k obrazu svému, ať už po vzoru Božím, nebo přírodním. Ze současné anglické literatury v tomto žánru jmenujme například román Iana McEwana Stroje jako já (Machines Like Me, 2019, česky 2021), v němž ústřední roli hraje výmluvně pojmenovaný android Adam.

V českém kontextu má Ishigurova Klára nemálo společného například s hrdinkou Uminy verze (Argo 2016) Emila Hakla – byť pro Ishigurův román, který se celý nese v duchu Klářina idiosynkratického vyprávění, by byl podtitul „Klářina verze“ mnohem případnější. Děj románu se odehrává na půdě Spojených států v nepříliš vzdálené budoucnosti, a přesto v době, kdy se tamní společnost citelně proměnila – technologicky i politicky. Na pozadí Klářina vyprávění se postupně dozvídáme, v čem a jak. (…) Ze změn, které technologický převrat provázejí, vycházejí tito takzvaně pozvednutí jako prozatímní vítězi, zatímco ostatní jsou vytlačováni na okraj nebo se stahují do ohrožených, živořících, „zabarikádovaných“ komunit. Jak už to v literárních dystopiích bývá, zárodky převratných změn líčených v románu vidíme již dnes kolem sebe – na jedné straně ve vývoji genových technologií a umělé inteligence, na druhé v probíhajícím štěpení západních společností na úzké vládnoucí elity a nové, čím dál početnější „smetiště“ společnosti.

U Ishigura se lidé bez uplatnění, ne-li rovnou bez domova, rekrutují nejen z dělníků, ale i z vyšších středních vrstev, jejichž bělošští příslušníci připomínají ze všeho nejvíc „fašistické“ voliče Donalda Trumpa. Základní téma dystopických fikcí – otázku překonání člověka a zániku současné civilizace, jak ji v české i světové literatuře nastolil Karel Čapek v R.U.R. – přehrává Ishigurův román také přímo v hlavní dějové linii, v níž se nám líčí zážitky a osud samotné robotky Kláry. K představě vytěsnění zastaralého člověka pomyslným nadčlověkem, pozvednutým na vyšší technologickou úroveň, se přidává paralelní představa překonání člověka umělou bytostí, jež člověka dokáže nejen zastoupit, ale zcela nahradit – a možná o to dokonce sama usiluje.

S oběma klasickými motivy sci-fi však autor pracuje svérázným způsobem, jímž přesahuje – úsporněji a zároveň s větší myšlenkovou hloubkou než Unimation přes řadu experimentálních strojů založených na systémech ruka- -oko vedla cesta až k přelomovému robotu Charlese Rosena (Stanford Research Institute, 1969), kterého lze považovat za Klářina prapředka v přímé linii. Nejmenoval se Adam, ale Shakey, a nepůsobil ani trochu lidsky. Vypadal jako malá kuchyňská myčka na kolečkách (jak poznamenala členka týmu, který Shakeyho sestrojil) a nebiblické jméno dostal od svého stvořitele skutečně podle toho, že se při popojíždění třásl. Od všech předchozích robotů (jejichž historie, zvlášť v případě robotů mechanických, sahá do minulosti vzdálené tisíce let) odlišovala Shakeyho zejména důmyslná architektura jeho „mysli“ (software), na niž navazuje většina takzvané umělé inteligence.

..............

Nejslabším článkem Klářiny existence se paradoxně nezdá být mysl jako taková, ale mysl, tak jak se projevuje v těsném spojení s tělem. Klářino tělo není dobře uzpůsobeno ani k rychlé orientaci v proměnlivém prostoru, ani k pohybu v nezvyklém či fyzicky náročném terénu. Ještě omezenější je jeho bytí v čase (Klára neroste ani se tělesně nevyvíjí) a jistou hrozbu pro jeho spolehlivé fungování představuje i způsob, jakým je poháněno sluneční energií. Ishiguro jako by se tu jiným způsobem vracel k tématu, které nakousl již dříve, například v přelomovém románu Neutěšenci (The Unconsoled, 1995, česky 2020). Čím pokročilejší je civilizace, tím přezíravěji se chová k tomu, co je na existenci tělesného, živočišného. (Není divu, že Kláře zpočátku uniká smysl lidského dotýkání. Nepřekvapuje ani to, že nemá čich. Její tělesnost se snad nejdojemněji projevuje v tom, jak se chodí uklidňovat hučením lednice, tou vzdálenou ozvěnou Shakeyho vibrací.)

z doslovu překladatelky Aleny Dvořákové

Zobraziť diskusiu (0)