Pokud sle­du­je­me ohla­sy na tvorbu R. F. Kuang je zřej­mé, že pat­ří mezi nej­vý­raz­něj­ší mla­dé hla­sy sou­čas­né svě­to­vé lite­ra­tu­ry — a roz­hod­ně nejde o autor­ku, kte­rou by bylo mož­né snad­no zařa­dit do jed­né ška­tul­ky. Její romá­ny sice mají koře­ny ve fan­ta­sy, ale nesou v sobě také výraz­ný spo­le­čen­ský pře­sah a sty­lo­vou roz­ma­ni­tost. Prá­vě to z ní činí spi­so­va­tel­ku, kte­rou má smy­sl číst nejen pro pří­běh samot­ný, ale i pro otáz­ky, kte­ré klade.

Jed­ním z hlav­ních důvo­dů, proč se na kaž­dou novou kni­hu R. F. Kuan­g těšit, je její schop­nost pra­co­vat s ději­na­mi i myto­lo­gií a pře­tvá­řet je do podo­by, kte­rá je čte­nář­sky pří­stup­ná, ale záro­veň inte­lek­tu­ál­ně pro­vo­ka­tiv­ní.

V tri­lo­gii Maková válka pro­po­ji­la prv­ky epic­ké fan­ta­sy s inspi­ra­cí v čín­ské his­to­rii a uká­za­la bru­ta­li­tu vál­ky bez příkras, v romá­nu Babylon zase roze­bra­la vztah jazy­ka, moci a kolo­ni­a­lis­mu tak pře­svěd­či­vě, že kni­ha rezo­no­va­la dale­ko za hra­ni­ce­mi žán­ru. Stej­ně tak ve spo­le­čen­ském romá­nu Nažluto doká­za­la s iro­nií odkrýt stin­né strán­ky kniž­ní­ho průmyslu.

R. F. Kuan­g ale není autor­kou, kte­rá by opa­ko­va­la jed­nou osvěd­če­ný vzo­rec. Kaž­dá její nová kni­ha před­sta­vu­je posun — tema­tic­ký, sty­lis­tic­ký i myš­len­ko­vý. Stá­le nepře­stá­vá pře­kva­po­vat tím, jak pojí­má žán­ry — její nej­no­věj­ší román Kata­bá­ze má na prv­ní pohled nej­blí­že k Baby­lo­nu, jeli­kož nás opět čeká fan­ta­sy z aka­de­mic­ké­ho pro­stře­dí. Záro­veň v něm ale najde­me dale­ko víc humo­ru a absurdity.

Kata­bá­ze (což je ter­mín ozna­ču­jí­cí sestup do pod­svě­tí) už svým názvem nazna­ču­je, že půjde o pří­běh hlub­ší, tem­něj­ší a mož­ná i osob­něj­ší než autor­či­ny před­cho­zí romá­ny.

Je to kni­ha o stu­diu na pres­tiž­ních uni­ver­zi­tách a sou­pe­ře­ní o titu­ly a posta­ve­ní — to je ale pou­ze základ­ní výcho­dis­ko romá­nu, v němž se s hlav­ní hrdin­kou Ali­ce vydá­vá­me na výpra­vu do pek­la, kte­ré je plné logic­kých para­do­xů a pro­měn­li­vých před­stav o jeho myto­lo­gii a fungování.

Zatím­co její dří­věj­ší romá­ny čas­to pra­co­va­ly s kolek­tiv­ní­mi trau­ma­ty a sys­témy moci, Kata­bá­ze nazna­ču­je posun k indi­vi­du­ál­ní­mu pro­ží­vá­ní a exis­ten­ci­ál­ním dile­ma­tům. Kuan­g zde má pro­stor pro­po­jit své sil­né strán­ky: his­to­ric­kou i lite­rár­ní eru­di­ci, cit pro jazyk, a pře­de­vším schop­nost vykres­lit kom­plex­ní posta­vy. Čte­ní o aka­de­mic­ké riva­li­tě a vzá­jem­né při­taž­li­vos­ti se tak stá­vá dia­lo­gem — s his­to­rií, se spo­leč­nos­tí i se sebou samým.

Díky tomu dostá­vá­me do rukou dob­ro­druž­ný román, kte­rý se nebo­jí být sar­kas­tic­ký, ale i plný citu. Ostat­ně, emo­ci­o­nál­ní jádro Kata­bá­ze před­sta­vu­je otáz­ka: „Co udě­lá­te, když se vzdá­te vše­ho, abys­te dosáh­li jedi­né­ho cíle — a zjis­tí­te, že to za tu cenu mož­ná nesto­jí a už to nechcete?“

Jak bys­te se tvá­ří v tvář peklu roz­hod­li vy?

Jiří Štěpán, psáno pro Kavárnu Hostu

Zobraziť diskusiu (0)