Ten den jsem se stal průsečíkem všech mizérií a neštěstí, které jsou má ubohá duše a hlava schopné schovávat ve svých neprobádaných vlhkých jeskyních, a bylo mi to hned jasné už prvním, okamžikem probouzení se, kdy jsem ještě ani nestačil otevřít oči, a už jsem nahlas řekl: „Do prdele…“
(Den a noc)

Choď si po tom městě / Plno sekáčů čeká jen na tebe / Kup si cigarety / Nebo jdi klidně do kina / Ale hlavně, prosím tě / hlavně se při tom všem / nevotáčej za sebe / Kdo ví, co za tebou / chodí za příšery…
(Jen se tak projdi po městě)

Kniha Zubama po skle je obsažným výborem z literární tvorby Filipa Topola. Představuje ji v jejích příznačných tematických i stylových polohách a zahrnuje prozaické, básnické a písňové texty, které autor, spjatý s prostředím nezávislé kultury a pražského undergroundu, psal od konce sedmdesátých let do počátku nového tisíciletí. Texty, v nichž se nám Filip Topol kromě jiného „živě zapisuje do paměti jako navždy bezostyšně mladý, nehorázně talentovaný a bezstarostně drzý básník – ‚božský rošťák‘“, doprovází řada i dosud nepublikovaných fotografií, reprodukcí autorových výtvarných prací, dalších archivních pramenů i faktografické údaje a doslov, poukazující k některým kontextům a otevírající možné interpretace.

Svazek především nabízí živý čtenářský zážitek a s tím podněcuje k hlubší reflexi Topolova díla. Názvy oddílů knihy – I. Připadá mi to děsný, II. Vylíčím událost románovou formou, III. Mám určitý představy, IV. To vše je pravda, tak jak jsem ji tehdy viděl, V. Chtěl bych tě nějak potěšit, VI. Jsi mocný ve své svobodě a osamělosti – rezonují s podstatnými asociacemi, tématy a motivy, které našly u Filipa Topola výraz na půdorysu intenzivně prožívané skutečnosti, ironické (sebe)reflexe i jedinečné tvůrčí citlivosti.

Knihu k vydání připravila Edita Onuferová a graficky upravila Josefina Karlíková.

Vytušil, že je na Smíchově / podle tlukotu svýho srdce / vytušil, že je konec století / konec tisíciletí / lidskýho pachtění a vraždění / a hudby
(Kilián Nedory)

A pochopil jsem, že moře mi nic nenabízí, že mi jen ukazuje to, co mne čeká: nekonečné plochy, které se neochvějně valí dopředu, aby se vzápětí stejně neochvějně mohly vracet zpět. Jaká je pravidelnost osamělosti?
(Karla Klenotníka cesta na Korsiku)

Samozřejmě / že bych mohl žít jinak // Samozřejmě / že bych mohl žít jinde // Samozřejmě / že bych mohl žít s jinou ženou // Samozřejmě / že bych mohl žít s tebou
(Samozřejmě)

A mohl jsem na prstech jedné ruky spočítat okamžiky, kdy se mi podařilo se opravdu pořádně nadechnout a v záklonu s očima třeštícíma až někam za nebe
(Střepy)

Zobraziť diskusiu (0)