Schopnost mít naději musíme trénovat
Jednou ze zajímavých debat na Světě knihy 2024 se stala diskuze na téma „Jaký život je hoden žití?“ Knihu se stejným názvem přijela představit její autorka, švýcarská filozofka Barbara Schmitz. V diskuzi vystoupil také Miroslav Šafr, soudní lékař a autor knihy Ti, kteří se rozhodli. Kniha, kterou Šafr napsal společně se svou kolegyní Alenou Lochmannovou, představuje fenomén sebevraždy. Pořadem provázela filozofka a překladatelka Tereza Matějíčková.
Kniha Jaký život je hoden žití? vychází z osobní životních událostí filozofky Barbary Schmitz. V roce 1999 se jí narodila dcera s duševním postižením. V roce 2007 jí pak zemřela sestra. Byla oblíbená a úspěšná, zpráva o její sebevraždě všechny zasáhla. „Téma sebevražd mě nesmírně zaujalo. Můžeme k nim zaujmout 3 přístupy. Jednak si můžeme stanovit kritéria, za jakých je život hoden žití – například vědomí, schopnost řeči a tak podobně. Ale to je velmi neetické a tenhle přístup se praktikoval například za nacismu. Druhá perspektiva říká, že žití je hoden každý život. To je názor mnoha náboženství. A já jako filozofka jsem se rozhodla, že mě bude zajímat, co lidé říkají ze své vnitřní perspektivy,“ uvedla Schmitz.
Filozofka se podle svých slov zaměřila na lidi, které filozofie obvykle zanedbává. Hovořila s řadou lidí. Mnozí i těžce postižení říkají, že jejich život si zaslouží žít. Společnost ale často tvrdí, že ti, kteří v dalším žití smysl nevidí, mají mít právo rozhodnout sami o sobě. To je ale podle filozofky myšlenková zkratka. Společnost podle ní zprostředkovává obrazy o tom, kdy život už nestojí za to, a to pak ovlivňuje to, jak vnímáme hranici dobrovolného odchodu ze světa.
Na počátku filozofie pracovalo podle Miroslava Šafra lidstvo s názorem, že život je tak složitý a plný nástrah, že sebevražda je jedním z logických východisek. Během historie se však tento přístup různě měnil. „S křesťanstvím mizí oslavování sebevraždy. A my nyní sebevraždy tabuizujeme. Vnímáme je jako něco, co nepatří do zdravé společnosti,“ řekl lékař.
Barbara Schmitz vysvětlovala, že se zbavujeme společenské odpovědnosti, pokud považujeme rozhodnutí spáchat sebevraždu za zcela autonomní. Zmínila také, že sama zažila tabuizaci kolem sebevraždy své sestry: „Dlouho se mě nikdo neptal, jak sestra zemřela. Když jsem jim to řekla, cítila jsem, že byli celí nesví, nevěděli, jak reagovat. To byla pohnutka, jež mě vedla k napsání knihy.“
Oba autoři se snaží svými publikacemi detabuizovat diskuzi kolem sebevražd a přispět k větší osvětě. Tereza Matějíčková podotkla, jak naprostá většina lidí, kteří přežili pokus o sebevraždu, je dnes šťastná, že se jim čin nezdařil. „Naděje je velmi důležitá. Má ale v sobě složku pasivní i aktivní. My ostatní musíme dát lidem se sebevražednými sklony naději, že to, co se nyní v jejich životě děje, se dá změnit. Musíme se ptát a poskytnout možnost podívat se na věci v pozitivním světle. Mít naději a doufat je schopnost, která se dá naučit a jen potřebuje trénink,“ dodala Schmitz.
Petra Kejklíčková, psáno pro blog Světa knihy
