Schulzova fantazie proti tlaku všednosti
Po více než půl století vycházejí Skořicové krámy Bruna Schulze, polského Franze Kafky, v novém českém překladu. S vnímavostí, umocněnou malířským viděním, se autor vrací do doby svého dětství, kdy po boku starého a nemocného otce objevoval zázračný svět fantazie, který jim dával zapomenout na všední starosti. Vzpomíná na mládí strávené na haličském maloměstě a poetickým stylem, v němž se prolíná fantazie s realitou a expresionistické obrazy s barvitým líčením okolní přírody, zaujatě vypráví o svém nejbližším okolí.
Polský spisovatel, literární kritik, malíř a grafik Bruno Schulz (1892–1942) se narodil v rodině židovského obchodníka se střižním zbožím v Drohobyči, který tehdy ještě patřil pod Rakousko-Uhersko. Studoval architekturu a malířství, působil jako profesor kreslení na drohobyčské střední škole. Zahynul v době německé okupace v drohobyčském ghettu gestapáckou střelou do
týla 19. listopadu 1942.
Život a dílo tohoto „plachého samotáře“ jsou pevně svázány s rodným městem, kde našel kořeny své soukromé mytologie. Schulzovy povídkové cykly Skořicové krámy (1934) a Sanatorium na věčnosti (1937) představují experimentální prózu založenou na fantasticko-snové autobiografii. Jeho dílo bylo, přes přehlížení dobovou kritikou, součástí kontextu polské meziválečné
avantgardní prózy spolu s tvorbou S. I. Witkiewicze a W. Gombrowicze. Pro svět byl Bruno Schulz objeven až v průběhu padesátých let. Bohumil Hrabal o jeho díle napsal: „Chtěl bych bydlet v Drohobyči. Od té doby, co jsem přečetl Skořicové krámy, jsem se tam odstěhoval a bydlím tam dodnes, i když jsem tam nikdy nebyl. A co? Fikce je někdy dokonalejší a realističtější než sama skutečnost.“
Celý život polsko-židovského spisovatele, malíře a grafika Bruna Schulze(1892–1942) byl spjat s haličským Drohobyčem, dnes patřícím k západní Ukrajině. Autor zachytil barvitý obraz provinčního židovského městečka v době úpadku rakousko-uherské monarchie na přelomu 19. a 20. století v povídkovém cyklu Skořicové krámy (1934).
„Najdeme v nich ohňostroje barev a vůní, filozofii i erotiku, frustrující úzkost a vědomí odvěké židovské vyděděnosti i opojné snění tryskající ke hvězdám,“ komentuje povídky autor nového převodu do češtiny, básník, prozaik a překladatel Petr Motýl. Příběhy vyznačující se originální, hravou, až barokně rozvětvenou poetikou dodnes vzrušují čtenáře i kritiku podobně jako osobnost a osud jejich autora.
Isaac Bashevis Singer označil Schulze za „jednoho z nejpozoruhodnějších spisovatelů, kteří kdy žili“, k jeho obdivovatelům patřili také Bohumil Hrabal a Philip Roth. David Grossman mu dokonce svěřil roli ve svém románu Viz láska (1986). Nejnověji se po jeho stopách vydal americko-židovský spisovatel Benjamin Balint v knize Bruno Schulz: An Artist, a Murder, and the Hijacking of History (2023).
Česky vyšly Skořicové krámy poprvé v Odeonu v roce 1968 v překladu Hany Jechové, Ericha Sojky a Otakara Bartoše. Následovala vydání v nakladatelství Dauphin (1999, 2012). „První český překlad Skořicových krámů má stále svou přitažlivost a tajemnost, možná stále větší, jeho jazyk je, jak plyne čas, archaičtější a archaičtější a působí tak na čtenáře jako rekvizita ze ztraceného světa před první světovou válkou, z městečka, kde se zastavil čas, které Bruno Schulz popisuje,“ domnívá se Petr Motýl.
Jeho nový překlad však onen pominulý čas
posunuje v kalendáři o kus dopředu, Schulzovy mnohovrstevnaté texty přináší v projasněnější podobě, s citlivostí především pro jejich básnickou rovinu. Převádí do současné češtiny specifický Schulzův jazyk, kterým se génius z haličské provincie nezapomenutelně zapsal do dějin světové literatury.
