Zatímco my si bezstarostně brouzdáme internetem (mnohé děti nechápou, že je internet něco jiného než voda a vzduch), ti nejbohatší (zbohatli většinou právě na internetu) se všelijak schovávají, používají nejrůznější formy krytografie atd. Argumenty o tom, jak internet udělal svět demokratičtější jsou liché (stačí se podívat kolem sebe). Iluzí jsou také pracovní místa nebo větší dostupnost vzdělání. Jeden vojenský výzkumný program z období studené války se vyvinul v monstrum, které nás požírá zaživa. A pro několik soukromých firem nás špehuje na každém kroku. Internet se stal naší novou pupeční šňůrou. Na rozdíl od ní nás ale pěkně vycucává a kvalita toho, čím nás krmí ani zdaleka neodpovídá tomu, o co nás připravuje.

Byl čtvrtek 13. února 1992, když se v posluchárně číslo 256 na ČVUT v Praze stalo tehdejší Československo 39. zemí, která se oficiálně připojila k internetu. Připojeným zařízením byl sálový počítač IBM 4341. Počítač byl připojen rychlostí 9,6 kilobitu za sekundu.

Internet jsou volně propojené počítačové sítě, které spojují jeho jednotlivé síťové uzly. Uzlem může být počítač, ale i specializované zařízení (například router). Každý počítač připojený k internetu má v rámci rodiny protokolů TCP/IP svoji IP adresu. Pro snadnější zapamatování se místo IP adres používají doménová jména. Tolik Wikipedie – tedy zdroj z internetu.

Víte, kde najdete první vizi počítačové sítě? V knize, jak jinak. Pak že knihy nejsou nebezpečné. Jsou!Konkrétně v povídce A Logic Named Joe. Tu napsal Murray Leinstar, americký sci-fi autor, v roce 1946.

Děj povídky se odehrává v blíže nedefinované budoucnosti. V roli vypravěče v ní vystupuje technik společnosti Logics, která dodává firmám i domácnostem stolní počítače (nazvané Logic) vybavené monitorem a klávesnicí, jež jsou připojeny ke vzdáleným serverům (tanks), což jsou velké budovy plné relátek (odpovídající tehdejší představě o telefonních ústřednách), které jsou vzájemně propojeny a jsou v nich uloženy úplně všechny existující informace. Funkcí jsou podobné našim současným počítačovým mrakům. Přístroje Logic jsou běžně k dispozici v kancelářích i v domácnostech.

Zápletka povídky je postavena na tom, že normálně je přístup k některým informacím systémem blokován. Nešťastnou náhodou je však vyroben počítač, u něhož blokování (dnes bychom řekli filtrace nebo cenzura obsahu) nefunguje, a navíc disponuje prvky umělé inteligence. Jmenuje se Joe a na první pohled se vůbec neliší od jiných. Nic netuše si ho koupí pan Thaddeus Korlanovitch s rodinou. Děti ho zapnou, ale při odjezdu na výlet ho zapomenou vypnout. Joe se projeví tak, že ovládne celý systém firmy Logics. Ten místo běžného poskytování pouze bezpečných informací začne sdělovat účastníkům sítě všechno, co se chtějí dozvědět.

A teď ukázka z knihy Komu patří budoucnost Jarona Laniera:

Cena za ráj

Všechno to začalo počátkem 80. let, kdy zprvu úzká vrstva nadaných technologů přemýšlela o novém významu pojmů jako soukromí, svoboda a moc. Byl jsem jedním z raných účastníků těchto debat a sám jsem přispěl k formulaci mnoha myšlenek, jež zde nyní kritizuji. Kdysi nepočetná subkultura se rozvinula a její vize počítačové technologie a společnosti fungující prostřednictvím softwaru dnes převládla.

Jedna z větví hnutí, jemuž můžeme říkat „hackerská kultura“, říká, že svoboda znamená absolutní soukromí, jehož se dosáhne pomocí kryptografie. Pamatuji si, jaké vzrušení jsme zažívali, když jsme na MIT kolem roku 1983 používali silné vojenské šifry jen k domlouvání, kdo zaplatí pizzu.

Na druhé straně někteří z mých tehdejších přátel, s nimiž jsem se dělil o pizzu, nakonec závratně zbohatli na tom, že nahromadili gigantické soubory dat propojené křížovými odkazy. Ty pak zpřístupnili finančním společnostem, inzerentům, pojišťovnám a dalším organizacím, které rozvíjejí své představy o řízení světa na dálku.

Pro lidskou povahu je typické nevnímat pokrytectví, a navíc čím je toto pokrytectví větší, tím méně je ho obvykle vidět. My technologové míváme sklon spojovat ideje do kompaktních myšlenkových celků. Jedna taková dost rozšířená myšlenková syntéza (kryptografie pro experty spolu s masivním sledováním ostatních) říká: o soukromí pro běžné lidi je teď už zbytečné usilovat, protože brzy stejně bude nutné změnit jeho definici. Dohled malého počtu technických odborníků nad masou ostatních lze prý dočasně tolerovat, protože v cílovém stavu bude stejně všechno transparentní. Podnikatelé na sítích i kyberaktivisté si zřejmě představují, že špičkové síťové servery, které dnes těží ze své informační převahy, nakonec přestanou být škodlivé nebo se prostě rovnou samy zruší.

Digitální utopie si představuje, že v éře ultravýkonných a ultralevných počítačových technologií si vůbec nebudeme muset dělat starosti s mocí a vlivem provozovatelů elitních sítí z řad dravců finančního trhu nebo technologických gigantů typu Google a Facebook. V budoucím světě hojnosti prý bude každý motivován k tomu, aby byl otevřený a velkorysý.

Je bizarní, jak socialistické jsou představy konečné podoby utopie, a to i u těch nejhorlivějších zastánců technologické svobody. Představují si, že radosti života budou natolik levné, že bude zbytečné je měřit. Zavládne všeobecná hojnost.

Takové vize sdílejí nejrůznější kybernetikou oslnění podnikatelé i političtí aktivisté od Facebooku po WikiLeaks. Podle jejich vizí nebudou v budoucnu žádná tajemství a žádné bariéry přístupu k informacím; svět se otevře, jako by se celá planeta stala průzračnou křišťálovou koulí. Mezitím si ovšem tito přesvědčení věřící budou kódovat své servery a zároveň shromažďovat informace o zbytku světa, aby je co nejlépe finančně využili.

Až příliš snadno se zapomíná na to, že „zadarmo“ také nevyhnutelně znamená, že o našich životech bude rozhodovat někdo jiný.

Zobraziť diskusiu (0)