Smrtelně inteligentní psaní Rachel Cusk
Česky na začátku roku 2023 vyšlo to, co je ve slovenských knihkupectvích už od roku 2020 – první část volné trilogie anglické autorky Rachel Cusk s názvem Obrys. Slovensky už také existuje druhý díl s názvem Tranzit. Spisovatelka je považována za jednu z nejdůležitějších anglicky píšících spisovatelek poslední dekády. Se svým manželem utekla v prosinci 2020 před brexitem do Paříže.
Spisovatelé se dnes snaží rozšířit možnosti románu začleněním technik pamětí a esejů. Jde jim o přiblížení se autorově subjektivní zkušenosti, o smazání rozdílu mezi fikcí a non fiction vlastního života. Ale – nepoužívali romanopisci autobiografický materiál v románech vždycky?
Existuje tolik způsobů, jak si spisovatel může hrát s autobiografií a autorskou identitou, že v podstatě neexistuje žádný izolovaný prvek fikce, který by mohl být nazýván „autobiografií“. Cuskové styl je podobný literárním experimentům, které vidíme u romanopisců jako Knausgaard, Ben Lerner, Jenny Offill, Geoff Dyer... Román Obrys je fascinující; znamená ostrý odklon od konvenčního stylu předchozí tvorby Cuskové. Postavy v jejích dřívějších románech pravděpodobně sdílejí něco z její biografie – stárnou stejně jako ona, studují nebo vyučují literaturu, vychovávají děti, starají se o každodenní práci v Londýně nebo v provinčních městech. Zůstávají však uzavřeni ve svých světech. Obrys působí jinak, jeho svět je propustný a kontinuální s naším, i když ne z důvodů, které bychom očekávali. Cusková neklade důraz na ověřitelnost událostí románu. Ačkoli vypravěč je spisovatel, román nevypráví příběh o tom, jak byl napsán. Není to rozsáhlý popis života, ale krátký popis dvou dnů, které vypravěčka stráví výukou semináře psaní v Aténách. Obrys skutečně navrhuje nečekané řešení únavy z fikce, které Anne nazývá „shrnutím“: Cusková nechává své postavy doslova shrnout věci, nutí je mluvit o minulých událostech, spíše než aby ukazovala, jak se tyto události odvíjejí. Abychom parafrázovali Anne, proč manipulovat postavy do situací dramatizujících žárlivost, když nám o své žárlivosti mohou vyprávět?
Obrys se skládá téměř výhradně z konverzací. Během své cesty se Cuskové vypravěčka Faye, která žije v Londýně, setkává s přáteli v Aténách a poznává nové známosti, většinou redaktory a spisovatele. Zdá se, že je na ní něco, co lidi nutí říkat jí o svém životě. Muž, který sedí vedle ní v letadle, řecký obchodník z bohaté kupecké rodiny, jí vypráví o svém dětství stráveném mezi Řeckem a Anglií, o penězích, které vydělal a ztratil, o svých bývalých manželstvích. Kolega učitel psaní, ženatý otec z Irska, jí vypráví, jak se dostal k napsání své první knihy a proč pravděpodobně nikdy nenapíše druhou. Řecký přítel redaktor jí řekne, proč jeho vydavatelský podnik selhal. Spisovatelka sdílí dojmy z Polska ze svého nedávného knižního turné. Dvě části semináře psaní, který Faye vyučuje, nabízejí komprimovanou verzi schématu románu: více mluvení, více příběhů, krásně uspořádaných v jejich rozmanitosti a hustotě.
Faye neříká skoro nic. Téměř celé její vyprávění se skládá z parafrázování toho, co jí řekli jiní lidé. Začneme s ní cítit, přesto, že ji skoro neznáme. I když o ní víme nápadně málo, sdílíme s ní zkušenost naslouchání druhým, a když tak činíme, je jasné, že ve Fayiných dnech a nocích chybí určitý druh konverzace. Nikdo s ní nemluví tak, aby se o ní zajímal. Její synové ve školním věku jí posílají textové zprávy („Kde je moje tenisová raketa?“), které jen zostřují náš pocit izolace, jejího nedostatku trvalé blízkosti s ostatními dospělými.
z textu Elanie Blair psaného pro The New Yorker v lednu 2015
