Solženicynova poéma o Rudé armádě a jejích osvoboditelských zvěrstvech
Poéma zachycuje zkušenosti kapitána Rudé armády při vítězném tažení východním Německem během zimy a jara roku 1945, jen několik měsíců před koncem druhé světové války. Poéma je autobiografická, ale nelze přesně určit, kde končí vlastní zkušenosti a kde začínají vzpomínky někoho jiného či fikce.
Poéma Pruské noci vznikala v pracovních táborech někdy během 50. let. Právě při skládání této poémy Solženicyn vymyslel obdivuhodnou mnemotechnickou pomůcku, popsanou později podrobněji v knize Souostroví Gulag, díky níž si dokázal bez zápisu zapamatovat na dvanáct tisíc veršů. Poéma Pruské noci je totiž součástí většího díla s názvem Dorožeňka (Cestička).
Po návratu z lágru svou poému konečně zapsal, ale následně v obavách před dalším zatčením papíry spálil. Nicméně i v tomto případě platí okřídlená věta ruské literatury z Bulgakovova románu Mistr a Markétka, totiž že „rukopisy nehoří“. Názory se různí: možná se dochovala kopie u někoho z přátel, možná Solženicyn znovu sepsal, co si ještě pamatoval. Nový život tohoto díla každopádně začal až o dalších dvacet let později, v 70. letech 20. století, a díky překladům do dalších jazyků trvá dodnes.
................
Jeden z nejrespektovanějších znalců dějin stalinského teroru, historik Stanfordské univerzity Robert Conquest, si při své cestě Evropou vyžádal setkání se slavným ruským exulantem Alexandrem Solženicynem. Došlo k němu v Curychu v roce 1976. Byla to doba, kdy Conquest sklízel úspěchy za mimořádnou historickou analýzu stalinského Ruska s názvem Velký teror (první vydání vyšlo v roce 1968). Solženicyn tuto knihu četl ještě v Sovětském svazu v tzv. „samizdatu“. Při osobní schůzce Coquistovi dílo pochválil a poté ho požádal, zda by byl ochoten přeložit do angličtiny poému Pruské noci. Připomeňme, že Conquest byl nejen historikem, ale celý život psal také básně. Možná právě proto hned souhlasil a poému si s sebou odvezl do Spojených států.
Robert Conquest byl především historik, nikoliv překladatel, a proto ho nejspíš vyděsilo, když zjistil, že celá poéma je napsaná trochejským tetrametrem. Jedná se o vznešené metrum typické spíše pro klasickou literaturu. Hojně bylo využíváno v antické poezii, v ruštině pak především pro klacisistní ódy. Solženicyn výběrem tohoto metra dává najevo literární záměr — oslavnou formu popisu událostí postavil do ostrého protikladu k popisovanému drancování a násilí. Je také pravděpodobné, že svou poému vnímal jako kontrapunkt k oficiální ruské literatuře 40. let, jako bylo například triumfální dílo Alexandra Tvardovského s názvem Vasilij Ťorkin, oslavující prosté sovětské vojáky, z nějž se děti na základních školách učily deklamovat dlouhé pasáže (poprvé vyšlo v roce 1942). Solženicyn použil stejné metrum jako Tvardovskij, ovšem jeho sovětští vojáci představují spíše morální selhání než jakoukoliv myslitelnou autoritu.
.....................
Pokud si Solženicyn představoval, že anglický překlad Pruských nocí vzbudí podobný rozruch jako Souostroví Gulag, mýlil se. Poéma se nikdy nestala literárním bestsellerem, naopak, téměř zapadla. Dodnes je ovšem významná tím, že otevírá téma po několik desetiletí tabuizované: masové znásilňování, sexuální zotročování, mrzačení a zabíjení žen na německém území vojáky Rudé armády.
................
Do konce 20. století nebylo uveřejněno mnoho vzpomínek řadových sovětských vojáků, které by sexuální styky zmiňovaly. Výjimkou byly exilové memoáry Vladimira Gelflanda, především jeho Německý deník 1945–1946. Otevřeně se zde přiznává k celé řadě sexuálních styků s německými ženami, ale líčí je jako přirozený výměnný obchod — za nedostatkové zboží jako máslo či salám mu místní ženy samy nabízejí sexuální styk. Michail Korjakov zmiňuje případ, kdy jednu ženu znásilnilo během tří týdnů na 250 vojáků. Nikolaj Nikulin ve svých vzpomínkách popisuje cílené znásilňování holčiček a velmi mladých dívek celou rotou.
Co k tomuto tématu doplňuje Solženicynova poéma? Solženicyn je svou básnickou výpovědí nejblíž pohledu Leonida Kopeleva, také bývalého vojáka Rudé armády a pozdějšího disidenta, který si ve svých pamětech klade otázku:
Jak je možné, že mezi našimi vojáky bylo tolik banditů, co hromadně znásilňovali ženy, mladé dívky, přímo na sněhu, na prahu jejich domů, zabíjeli naprosto bezbranné civilisty, ničili, co se dalo, káleli jako zvířata, kde se dalo, nechávali za sebou jen zmar a požáry? Ta plošná zkáza byla naprosto nesmyslná, bylo to ničení pro ničení.
Solženicynovo svědectví, zachycené v poémě Pruské noci, je silné, opravdové a mimořádné — a to i osmdesát let po konci druhé světové války.
Radka Rubilina, doslov ke knize, kráceno
