Souvislosti 4/2025: Bruno Schulz jako literární kritik
Literární čtvrtletník Souvislosti patří už přes třicet let k základní výbavě česko-slovenského zájemce o uměleckou literaturu. Informuje, kultivuje, připomíná, glosuje... Stojí za to, mít ho v knihkupectví nebo předplacený. A to i na Slovensku. Však i v čísle 4/2025 informuje literární vědec a básník Michal Jareš o Slovensku – tentokrát o úmrtí Jozefa Mihalkoviče, o textech Jany Juhásové, o nových sbírkách Ericha Grocha, Mily Haugové nebo Evy Luky. A v čísle najdete i tento text Hanele Palkové, uvozující blok o Bruno Schulzovi.
Bruno Schulz-spisovatel? Drohobyčská ikona světové literatury 20. a 21. století. U nás navzdory nezměrnému úsilí jeho prvních překladatelů – i obrovskému propagačnímu angažmá Bohumila Hrabala autor známý stále spíše jen hrstce náročných čtenářů.
Bruno Schulz-malíř? Pro českého čtenáře nanejvýše zdatný ilustrátor vlastních povídek, ačkoli jeho talent obsáhl malbu, kresbu i velice náročnou a působivou techniku cliché verre, kterou kromě něj pěstoval na evropském kontinentu snad jedině Bohuslav Reynek. V lepším případě známý jako autor nástěnných maleb, které vytvořil za druhé světové války coby „potřebný Žid“ gestapáka Felixe Landaua v dětském pokoji jeho vily v Drohobyči a jež se proslavily až tím, že byly pracovníky památníku Jad vašem ukradeny a odvezeny z Ukrajiny do Izraele.
A Bruno Schulz-literární kritik? V českém prostředí neprobádaná krajina, bílé místo na schulzovské mapě.
Kritické skici Bruna Schulze jsou pestrou paletou literární kritiky: od skutečných skic neboli črt (typicky např. text „U kořenů nového svazku Schulzovy prózy...“ z přebalu Sanatoria na věčnosti) přes recenze soudobé literární produkce (té nejvyšší jako Doslov k Procesu Franze Kafky či Ferdydurke ke stejnojmennému Gombrowiczovu románu, jakož i té mainstreamové), pseudo-dopisy významným literárním osobnostem (Stanisławu Ignacymu Witkiewiczovi a Witoldu Gombrowiczovi), autorské metatexty (Expozé o Skořicových krámech či Mytizace skutečnosti, v nichž Schulz formuloval hlavní principy své tvorby), až po jedinečné eseje střihu E. M. Lilien (vyjevující na pozadí vztahu k judaismu, sionismu a malířství touhu stát se autorem světového formátu).
Při čtení Schulzových textů se neubráníme pocitu rozevírajících se nůžek mezi dvěma skupinami: textů psaných z existenciálních důvodů na objednávku pro prestižní periodika jako WiadomoPIci Literackie, Tygodnik Ilustrowany nebo Pion a textů psaných z přesvědčení či obdivu k jiným spisovatelům (Gombrowicz, Kafka, Kuncewiczová, Nałkowská či Vogelová) či malířům (Lachowiczovi a Lilienovi) a publikovaných v Przeglądu Podkarpacia, tedy majících pouze lokální dosah. Na ty první si nezřídka naříkal přátelům v dopisech, ty druhé psal, protože šlo o témata metafyzická a pro něj tak zásadní, že k nim nemohl mlčet. V první skupině literárněkritických textů nacházíme spíše vkusná shrnutí obsahu s dovětky lakonickými („Překlad je velmi dobrý“), sarkastickými („ ‚Grafická úprava' pánů Girse a Barcze je naprosto nesnesitelná“) i zcela nekompromisními („pachuť restaurační, nechutné, typicky německé triviálnosti“, „Z celé duše přeji hrdinčinu-autorčinu lacinému idealismu studenou sprchu tohoto fiaska“).
Naproti tomu texty z druhé skupiny – které zde tiskneme – jako by byly z jiné planety. Doslov k Procesu nezapře Schulzovu brilantní znalost němčiny i Kafkova díla. Schulz byl dlouhá desetiletí považován přímo za překladatele Procesu, ve skutečnosti byl spíše „pokrývačem“, když překladu své snoubenky Józefiny Szelińské propůjčil své slavné literární jméno, aby mohl vyjít v prestižním nakladatelství Rój, jež vydalo i jeho Skořicové krámy. Zatímco Schulzova epistolární sbírka naznačuje, že autorem překladu byl on, dopis Józefiny Szelińské z 5. září 1967 Jerzymu Ficowskému, Schulzovu prvnímu životopisci a badateli jeho díla, prozrazuje něco jiného: „[...] píšete, že motivací podpisu překladu Procesu Schulzovým jménem byl jistý dluh vůči snoubence. Nejsem o tom až tak přesvědčena. Šlo hlavně o to nejpodstatnější – o vydání knihy u Kistera a o to, abychom za ni nakonec něco dostali. Obdrželi jsme 1000 zlotých, já 600, Bruno 400, tedy spravedlivé rozdělení, protože bez jeho inspirace by překlad nevznikl a Bruno peníze moc potřeboval.“ (Archiwum schulzowskie. Korespondencja Józefiny Szelińskiej i Jerzego Ficowskiego z lat 1948-1990; Gdańsk, Fundacja Terytoria Książki 2021, s. 53. Soukromé vydání, neurčené k prodeji.)
Józefina Szelińska tedy shodně s míněním předních schulzologů naznačuje, jaký byl její „podíl“ na vzniku díla – ona Proces přeložila, jakkoli Schulzův vklad v podobě redakčních úprav byl značný a bez něj by vydání nebylo myslitelné. Ovšem informace o Schulzově překladu Kafkova Procesu je v polském prostředí tak zažitá, že se jeho jméno objevilo vedle Kafkova i na obálce loňského vydání Procesu s jeho ilustracemi – a Szelińská nebyla ani zmíněna. Jako by tato situace dodnes kopírovala její pozici v jejich životě – po rozchodu a pokusu o sebevraždu vycouvala ze Schulzova života i životopisu. Její odkaz tak zůstal zachován v jediné kafkovské iniciále, neboť Ficowskému povolila z korespondence tisknout naprosto vše – krom svého jména, zredukovaného na „J.“.
Bruno Schulz v Doslovu vyzdvihuje Kafkova génia, jenž podle něj spočívá nejen v univerzálním a nadčasovém tématu, jakým je vpád zákona do života člověka, nýbrž také v nalezení adekvátního jazyka pro neuchopitelné a nepopsatelné. A tím jazykem se stává tělo – tělo jako materiál i důkaz. V jistém kontrapunktu k tělesnosti Procesu pak zachycuje Kafku jako „bytost se zoufalou horlivostí se upínající ke světlu víry“.
...........
ukázka z textu pro revue Souvislosti 4/2025
Hanele Palková (1980), bohemistka, historička, polonistka, judaistka. Překládá z polštiny, hebrejštiny a jidiš. Dílem Bruna Schulze se zabývá dlouhodobě; od roku 2017 spoluorganizuje festival Brno čte Bruna a přeložila jeho Knihu dopisů (Protimluv 2021). - Její překlad povídkového cyklu o figurínách ze Skořicových krámů přinesly Souvislosti 3/2024.
