Úvod

Michael Swanwick

Obývacím pokojem toho domu v McLeanu ve Virginii protékal potok a žily tam ochočené tarantule a na záchodové míse stálo akvárko s bojovnicemi. Ale nejpodivnější ze všeho byly tři psací stoly, každý s jiným psacím strojem, psacím papírem a s jinou barvou pásky. Jeden patřil Jamesi Tiptreemu jr. Ten druhý používala výhradně Raccoona Sheldonová. Třetí byl určen pro Alici Sheldonovou, v různých okamžicích života vědkyni, výtvarnici, recenzentku, vojačku, manažerku a penzionovanou zaměstnankyni CIA, která se sem tam přesunula k jednomu z těch zbylých psacích stolů a psala science fiction jako pan Tiptree nebo jako Raccoona. A ty krátké texty z ní jednoznačně udělaly jednu i jednoho z nejskvělejších autorek i autorů povídek, jaké ten žánr kdy zplodil.

Ale kdo byla Alice Sheldonová? Ta otázka tížila komunitu science fiction dlouho před tím, než někdo vůbec toto pravé jméno znal. Ke konci šedesátých let, v období nemalého stresu a z důvodů, které nikdy nebyla s to odpovídajícím způsobem vysvětlit, začala Sheldonová psát beletrii jako James Tiptree jr., kterýžto pseudonym ukradla z etikety na marmeládě. První čtyři Tiptreeho povídky, otištěné v roce 1968, si získaly malou či žádnou pozornost, a zaslouženě. Ale pak přišel „Poslední let doktora Aina“. A to byl knokaut! Povídka je vyprávěná odzadu, chladným dokumentárním hlasem, jako forenzní rekonstrukce zločinu. Kdo ty informace ale dal dohromady? Komu je hlásí?

Co se formy týče, podobá se povídka Goyovým grafickým listům z cyklu Rozmary (Los Caprichos), jejichž postavy existují v rozmazané šedé zóně, bez jasně určitelného vztahu s pozadím či obzorem, jak jsme na to zvyklí. A povídka má ukryté žihadlo v podobě odhalení, že skutečným pachatelem není doktor Ain, ale jeho společnice, a že to není její první zločin. „Poslední let doktora Aina“ se dostal do nominací na cenu Nebula, což dosud neznámému autorovi spolehlivě zaručuje pozornost. Následovala další díla, stejně šokující, stejně originální. Když pokračujeme v pořadí, v jakém vycházely, povídka „Když procitl jsem, byl jsem zde, na svahu studeném“ uvedla na scénu jedno z hlavních autorčiných témat, totiž destruktivní sílu kulturního kontaktu za situace, kdy jedna kultura je mnohem bohatší a technologicky pokročilejší než druhá. Také jasněji nastínila další téma, přítomné už v „Doktoru Ainovi“, a sice jak lidi svírají biologické imperativy, proti nimž nic nezmohou. A co více, byl to klasický příklad toho, jak autor kouše ruku, která ho živí. Právě ona xenofilie a pocit úžasu, které jsou pohonnou látkou všeho snažení v science fiction, jsou tu zachyceny jako negativní síly vedoucí ke zkáze lidské kultury, a možná i celého druhu.

„A na toto místo jsem přišel ztracenými cestami“ je téměř zenový koan, prostý a čirý, ale nabízející více výkladů. Řekl bych, že je o odpovědnosti a že nezralý mladík Evan (nezralé mladíky potkáváme v autorčině díle často) umírá ve stavu milosti. Ale pokud povídku chcete číst spíš jako podobenství o vědecké zásadovosti, je to tam taky. „Muž, který šel domů“ je další dílo podobné koanu a navíc se právě tato povídka stala ikonickou pro Tiptreeho poté, co jeden kritik poukázal na fakt, že právě tady je čirá esence jeho díla: osamělý hlavní hrdina se snaží dostat se domů, zoufale a bez ohledu na následky a na to, že šance na úspěch jsou mizivé. Tou dobou už skutečnost, že povídka začíná závěrem a postupuje zpětně do budoucnosti a cestou popisuje budoucí dějiny lidstva v kradmých záblescích, až konečně dosáhneme porozumění a děj může skončit, nebyla ničím, co bychom od autora tak nesmírně skvělého neočekávali. „Posledního odpoledne“ je samozřejmě o komunikaci. O komunikaci mezi Mišou a noion, mezi starcem a jeho manželkou a dcerou, mezi jedincem a širší komunitou. Co je ale důležitější, je o komunikaci se sebou samotným. Tiptree považuje za hotový zázrak, že lidé vůbec jsou nějaké komunikace schopni. Pak není žádné překvapení, že komunikace tak často selhává.

Mezitím si začal Tiptree dopisovat s fanoušky a jinými autory a občas i přispívat do fanzinů. Z těchto dopisů a článků se nořil portrét postaršího Anglosasa narozeného do bohatších poměrů, který má nějaké tajené vztahy s americkými zpravodajskými službami, zkušeného světoběžníka, který valnou část dětství strávil v koloniální Indii a Africe. Ale to, co psal, svědčilo hlavně o tom, že jde o muže vzácné vnímavosti a možná i moudrosti. „Když jsi dost starý,“ psal třeba, „jsi i svobodný. Tvojí energie není jen méně, je i jiná. Nachází se – pokud jsi postupoval správně – někde jinde. Je to tvůj poslední, nejžhavější orgán.“ A jinde: „Víš stejně dobře jako já, že všichni chodíme po světě v převlecích. Se svatozáří nacpanou do kapsy, s kopytem schovaným v botě, s rentgenovým zrakem poblikávajícím za tlustými brýlemi, dva trpaslíci přestrojení za jednoho dlouhána, obr krčící se v kvádru, pirát v zástěře hospodyňky, křídla narvaná do rukávů, ty zběsile soutěživé, toulavé, násilnické, paličské, milující záchvěvy reality jsou úhledně přestrojené jako místnost plná obyčejných lidí. Ale já zatraceně dobře vím, co tam, pod všemi těmi maskami, je. Krása a Síla a Hrůza a Láska.“

Tohle byl na mou duši vzácný ptáček, a tak se pochopitelně všichni snažili se s ním setkat. Jenomže pan Tiptree nechtěl. Nepřednášel, nejezdil na cony, nepřebíral osobně ceny, nikdy se u nikoho, s kým si dopisoval, nestavil na kafe. A protože v písemném styku byl družný a otevřený, jeho obdivovatelé mohli dojít jen k tomu závěru, že něco tají. Kolovaly řeči, že je to vládní špión, že je Indián, černoch, dokonce (ale tomuhle výkladu se většina lidí jen posmívala) že je žena. A povídky přibývaly: „Dívka, která byla zapojená“, další tour de force, posměšně krutý a drzý příběh popisující strašnou a nevyhnutelnou lidskou tragédii, který nakládá čtenáři na hřbet horu důvodů k provinilosti. Dokonce i s dodatečně přilepeným a naprosto nepřesvědčivým šťastným koncem je to jedno z autorčiných klíčových děl. V povídce „Láska je plán, plán je smrt“ vede milující, optimistický Moggadít citově bohatý a intelektuálně introspektivní život, což vše ale vede k… no, k ničemu víc než životy nás všech. Tohle je čirý výtažek temného tiptreeovského pesimismu. „Letmý záchvěv bytí“ dovádí do logických důsledků pocit individuální marnosti tváří v tvář biologické předurčenosti. Nezaujatý čtenář by dokonce mohl dospět k závěru, že v téhle povídce není vůbec nic inherentně tragického. Všichni jsme však bohužel lidé a takovou nezaujatost si nemůžeme dovolit. Až „Ženy, které muži nevidí“ ale byla povídka, která z „Tiptreeho“ udělala „feministu“. I kdyby byla za celou jeho kariéru jediná taková, stačilo by to. Od toho, co říká sám název, až po posledních pět slov, celé to je dílo někoho, kdo rozumí sudbě žen v naší společnosti a kdo ji vidí pronikavým a nemilosrdným zrakem. A to ji přitom napsal muž (jak jsme si mysleli). Takže je nějaká naděje!

Jenže jak se později ukázalo, a to velice tiptreeovsky, nejspíš nebyla. Ale ať už jste text brali jako feministickou SF, anebo prostě jako příběh, okamžitě z něj byla klasika. Tiptree se dostal nebezpečně blízko k prozrazení v názvu povídky „Její dým se vznášel navěky“. Mnoho autobiografických prvků, obzvláště brokovnici Fox CE, kterou byla po tři roky v dospívání posedlá, fanoušci dobře znali. Ale kdo by si k tomu ženskému zájmenu přiřadil Alici Sheldonovou? Povídka zkoumá všechno, čeho se děsila nejvíc, a především životní nedostatečnost. Sheldonová měla pozoruhodné rodiče: otec byl právník, přírodovědec a badatel, matka také badatelka a dvojnásobná finalistka O. Henryho ceny. Než Alice začala psát science fiction, trpěla alespoň sama a v duchu dojmem, že nic z toho, co dokázala, není na výši takového odkazu. „Houstone, Houstone, slyšíte mě?“ byla další feministická bajka, tentokrát vycházející z dobře známého myšlenkového experimentu, že patrně jediným způsobem, jak zajistit přežití lidstva a Země, je vybít všechny muže. Jenže Tiptree nikdy nebyl z těch, kdo by se spokojili s fantazírováním o pomstě, když se nabízí cosi hlubšího a ještě znepokojivějšího, a tak demonstroval chybnost tohoto experimentu. Když Lady Blue říká: „My si přece říkáme… lidstvo,“ ten samolibý tón je až děsivě povědomý. Lidstvo, navzdory všem konečným řešením, zůstává tím, čím je odjakživa. Podobně povídka „Čeká na všechny narozené“ může být dějinami boje mezi Životem a Smrtí, jak se nám sama předkládá. Ale ve výsledku toho zápasu se odráží Tiptreeho odpor ke všem konečným vyřešením, ať už nám je vnucují lidé, anebo něco většího a zásadnějšího.

Protože Alice měla v rukávě příběhy, které Tiptree napsat nemohl a ona je odvyprávět chtěla, vytvořila si druhou osobnost, Raccoonu Sheldonovou, pojmenovanou po mývalech, kteří se sem tam zatoulali k ní do domu stejnou cestou, jako to dělal potok. Jeden z nich, „Vaše tváře, ó mé sestry! Vaše tváře plné světla!“ (měla obzvláště šťastnou ruku na citátové názvy), je příběh jediné svobodné ženy na světě a toho, co se s ní nevyhnutelně stane. Temná krása toho textu dokáže člověka rozplakat samým smutkem nad způsobem života, který si jde jen vysnít, ale jehož nejde dosáhnout. Ten text patří mezi nejlepší, co kdy napsala, a přitom, ironicky, si nikdy nezískal tolik zájmu, kolik by zasloužil… protože vyšel pod ženským jménem. Ale zatímco Sheldonová přičinlivě pracovala dál, fanoušci se blížili k odhalení Tiptreeho. Nejeden hrozil, že jej odhalí přes poštovní schránku. Jiný se dokonce dostal až k domovním dveřím, ale nechal se odradit lží. Nicméně (a člověk si nevolky klade otázku, jestli to nebylo záměrné) v dopisech a článcích se neustále objevovaly další autobiografické nápovědy. A jednoho dne zemřela žena, jejíž nekrology dokonale odpovídaly kariéře, knihám a pozoruhodnému životu matky, na kterou tak často odkazoval „Tiptree“. Jmenovala se Mary Hastingsová Bradleyová a jejím jediným přeživším dítětem byla žena jménem Alice B. Sheldonová. Sheldonová se svěřila, jak je skvělé, že se vše prozradilo. „Báječně,“ napsala. „Konečně je to venku.“

Ale oplátkou za Tiptreeho slávu toho dostala pramálo. Setkala se jen s pár fanoušky z řad čtenářů i kolegů a určitá část mužského čtenářstva ji opustila. Krátce nato píše: „Po tomhle ze mě budou nadšené jenom feministky, a to jiným způsobem, který nemá s povídkami nic společného. Tiptree už jen tím, že jedenáct let neohroženě existoval, rozbíjel mužské stereotypy o spisovatelkách. Dokonce i nefeministky to potají škodolibě sledovaly.“ A o něco později si postěžovala, k čemu to vede: „Nikdo už vůbec nemluví o povídkách.“ Možná se o povídkách nemluvilo s autorkou samotnou, ale hodně se mluvilo o povídce „Zatočit jako se bzučivkou“, když následujícího roku vyšla, podepsaná Raccoonou Sheldonovou. Bylo v ní všechno: věda, zajímavé postavy, opravdu děsivá premisa. Zápletka se dala číst jen doslovně, ale povídka měla i symbolickou váhu. Nutila čtenáře myslet. Dokazovala, že ta žena, která už není Tiptree, pořád patří mezi nejlepší z nás. Jenže odhalení vehnalo Sheldonovou do krize. Svým způsobem Tiptreeho potřebovala – jako masku, jako nárazník, jako osvobozující výmluvu, je jedno proč. Smutnou pravdou je, že jakmile se stala sebou samotnou, opravdu prvotřídní povídky se objevovaly mnohem pomaleji. Jednou z jejích strategií, jak se z toho dostat, bylo psát širokoúhlou space operu galaktických rozměrů. „My, kteří jsme ukradli Sen“ je vynikající ukázkou toho přístupu; příběh o teroristickém únosu viděném z pohledu velice působivých mimozemšťanů, jedněch z nejlepších, jaké kdy autorka vytvořila. Byla to SF v podstatě spíš staromódnějšího ražení, s vojenskými hierarchiemi, s kapitány, kteří plavidlům neomezeně vládnou, a vůbec poněkud zavánějící čtyřicátými léty. Sheldonová byla snad posledním z velkých autorů, kteří se s vážným výrazem na tváři na tohle území pustili. To ale neznamená, že s námětem neuměla zakouzlit. Jak dokládá i povídka „Křehkýma, šílenýma rukama“, v níž se žena znetvořená tělesně i duševně chopí šance a v krátkém období svobody najde jak lásku, tak i smrt. Na povrchu to je sentimentální příběh; když se ale zamyslíme, nevyhnutelně se vynoří otázka: byla kdy LP opravdu svobodná?

Pozvolna se odhaloval nový obraz autorky. Byla to půvabná a působivá žena. Její milovaný manžel Huntington Sheldon byl pracovník rozvědky na odpočinku a byl to aristokratický muž, který byl za druhé světové války jejím velitelem a který vypadal, slovy jedné obdivovatelky, jako kapitán Whitehead ze starých reklam na Schweppes. Setkávání se s lidmi se ale bála tak, až ji to ochromovalo. Byla zapálená, nekompromisní feministka. „Pomalá hudba“ je elegický příběh o znovuobjevování smrti. Nevšímejte si hlavních figur, nezralého Jakka a Zlodějky broskví, a soustřeďte se raději zrakem i sluchem na umírajícího starce chrlícího citáty poezie, který tu slouží jako porodní bába u pokusu o nový začátek. Je těžké jej/ji nečíst tak, že jde o cameo vystoupení Sheldonové/Tiptreeho. A je těžké nečíst jeho/její slova jako věštbu. Devatenáctého května roku 1987, v půl čtvrté ráno, totiž Alice Sheldonová vzala brokovnici a zabila manžela, jemuž říkala krátce „Ting“, a potom i sebe. Huntington Sheldon byl tou dobou nemocný a téměř slepý. Policie našla jejich mrtvá těla spolu v posteli. Bože na nebi. Na celou komunitu se sneslo rozpačité ticho. Nikdo si tu událost nedokázal sladit s hodným starým Strýčkem Tipem, který rozdával na dálku laskavé rady a psal redaktorům a naléhal na ně, ať kupují víc prací od mladých spisovatelek, co se horko těžko snaží prosadit. Ale zrovna tak to prostě nemohl být čin tvrdé, zarputilé Alice Sheldonové, kterou jsme se všichni učili znát. Mysleli jsme si, že lekci z jejího života jsme si už k srdci vzali. A teď tohle. Co to má znamenat? Byly to samozřejmě nesmysly. Alice Sheldonová po léta trpěla klinickou depresí tak hroznou, až jednou napsala, že to je, jako by jí na každém rameni seděl jeden sup. Deprese je choroba a hotovo. A ona na ni zemřela stejně jistě, jako by to zavinila leukemie nebo autonehoda.

Potom se jméno Tiptree udržovalo v povědomí hlavně díky ceně, jež se každoročně uděluje SF a F dílům, jež rozvíjejí a posunují naše chápání genderu. Ale její dílo, částečně kvůli její smrti a částečně proto, že kratší literární útvary se nereeditují tak snadno jako romány, upadlo do nezaslouženého pozapomenutí. Držíte v rukou knihu, která to zčásti napravuje. Tuto sbírku původně sestavoval zesnulý, oplakávaný a těžko nahraditelný Jim Turner – přímo ho vidím, jak je trochu dětinsky rozradostnělý z toho, že je nakrátko středem pozornosti, ale zároveň se nad tím škaredí a je mu trapně, protože podle něj by editor měl být jako nindža, neviditelný a anonymní – a právě on dal dohromady tiptreeovskou kolekci, jakou jsme si všichni přáli mít. Samozřejmě že nikdy nemůže být výběr dokonalý. Všichni máme své oblíbence i slepé skvrny, a pokud vás baví zůstat půl noci vzhůru nad dohady, proč byla povídka X opomenuta ve prospěch povídky Y… no, mně osobně to připadá jako docela fajn zábava a přesně jako ten typ pocty, který by Alici B. Sheldonovou potěšil nejvíc. Čtěte. Užijte si to. Tohle jsou díla, která s námi zůstanou dlouho po tom, co se zapomene, že pan Tiptree byl žena, i na záhady jisté Alice Sheldonové. Ta díla přetrvají.

Zobraziť diskusiu (0)