Soubor Mezi spodními proudy je hlubokou sondou do nitra básníka a esejisty, který po boku Vratislava Effenbergera či Petra Krále formoval podobu moderního českého surrealismu. Editor Jakub Řehák, jehož s Dvorským pojilo přátelství, připravoval knihu od umělcova úmrtí v roce 2020 s cílem definitivně vyvést jeho dílo z „undergroundu“ do širšího literárního kontextu:

„Když jsem před dvaceti lety kupoval sbírku Oblast ticha, ani ve snu by mě nenapadlo, že jednou připravím k vydání autorovy eseje. Stanislavova poezie mě ihned ohromila a k jeho osobnosti jsem cítil velký respekt,“ vzpomíná. „Stanislav byl velmi noblesní a vstřícný člověk, ale měl v sobě i cosi znepokojivého. Jakési neproniknutelné tajemství. Něco z toho probleskuje i v jeho teoretických textech. Možná byl ‚gnostik‘ svého druhu, pro něhož poznání nebylo intelektuální spekulací, ale vášnivou touhou.“

Kniha představuje Stanislava Dvorského jako myslitele, jenž se skrze své texty pokoušel nahlédnout za oponu světa, vyslovit nevyslovitelné a zakusit spásu skrze poznání. Vzhledem k šíři záběru a vhledu do dějin české kultury a surrealismu se titul profiluje jako jeden z kandidátů na ediční událost sezóny.

Básník, esejista, editor a grafik Stanislav Dvorský (1940–2020) pracoval v letech 1968–1985 jako technický redaktor a výtvarník v Supraphonu a od roku 1985 v nakladatelství Panorama. Po roce 1989 působil nejprve v podnikovém managementu téhož nakladatelství, v letech 1992–1995 se podílel na ediční přípravě knih nakladatelství Concordia, později spolupracoval s různými nakladateli a vydavateli jako editor a grafik. Od roku 2013 až do své náhlé smrti se staral o grafickou úpravu časopisu Tvar. Jako textař, klavírista či zpěvák se v letech 1957–1963 zúčastnil několika hudebních jazzových nahrávek. V roce 1989 spoluzaložil Společnost Karla Teiga, v letech 1993–1998 byl jejím předsedou. Spoluorganizoval řadu výstav. Vydal básnické sbírky Zborcené plochy (1996), Dobyvatelé a pařezy (2004), Oblast ticha (2006, 2007 cena Magnesia Litera za poezii) a Amalgamy (2018). Publikoval rovněž prózy Hra na ohradu (2006) a Ruleta (2009). Z básnické pozůstalosti byla sestavena kniha Pozastavené stmívání (2023).

Ukázka, str. 286

Dva překlady Carrolovy Alenky

Alenka… ano, neodolatelná Alenka, vždycky znovu svěží a udivující, plná sarkasmu dost tajemného, abychom od okamžiku, kdy nás poprvé poznamenala, byli čas od času nutkáni se k ní zase vracet. Počínaje rokem 1931 (tehdy vyšla česky v překladu Jaroslava Císaře) se Carrollova Alice stala jednou provždy Alenkou: „zdomácněla v českém kulturním povědomí“. Kdo by neznal takového Žvahlava nejen podle Dobrodružství za zrcadlem, ale také už i z druhé ruky! Jsou překlady, které inspirovaly; prošly – jednou šťastnějšíma, jindy méně šťastnýma – „druhýma rukama“ a jsou od té doby prostě nepřekonatelné; žijí tím, co uvedly do pohybu. Je to nesporně příklad Čapkova-Apollinaireova Pásma nebo Vymětalova-Joyceova Odyssea. (Není nevýznamné, že shodou okolností médiem, které Pásmu i Alence zajistilo tuto nepřekonatelnost – byl Nezval.)

Zůstaňme však u Alenky. Jaroslav Císař byl pro úlohu jejího tlumočníka mimořádně disponován. Nejenže měl dostatek citlivosti pro Carrolův „paralogický“ humor, věděl také, kde jsou v české meziválečné avantgardě souvislosti, předznamenávající jeho novou rezonanci: „Překladatel… doufá, že najde pozorné a vděčné čtenáře v generaci, pro niž je charakteristický osvobozený humor Voskovce a Wericha,“ poznamenává v doslovu, když nás zve „o stupínek výš na cestě Nesmyslem…“

Dalo by se předpokládat, že obecný úpadek kritičnosti nedospěl ještě tak daleko, aby zrodil přepych přebásňování překladů, které už existují a navíc už rozehrály svou iniciativní roli ve vědomí, jemuž krizový „stav“ není stavem vyhnilosti, nýbrž pohybem obraznosti k oživování intelektuálních schopností. Mezi lidmi, kteří myslí – zdálo by se –, by takový čin byl rozeznán jako omezenost nebo nestoudnost.

A přece ne, Aloysius a Hana Skoumalovi se neštítili. Vygumovali Žvahlava jakýmsi Tlachapoudem. Pořídili v roce 1961 Alenku zbrusu novou, v překladu vskutku co nejvzornějším: trochu Císařův překlad zmrzačili, trochu si z něj vypůjčili a trochu přispěli svým vlastním řemeslem. A pokud se jim nedostávalo potřebného smyslu pro nesmysl, který má hlubší význam, dokázali alespoň tím lépe dodat jej po lopatě. Proč ne? Nakonec, je to přece jen pro děti. Proč o „stupínek výš“ na cestě tímto nesmyslem? Ucítili prachy? Samozřejmě, lze to vysvětlit i delikátněji: když se to tak vezme, kdyby tu věc nebyli obhospodařili oni, nebylo by začátkem šedesátých let nové vydání Alenky asi možné; Jaroslav Císař totiž nepřispěl nijak svými schopnostmi zdejšímu poúnorovému vývoji, neboť emigroval v roce 1948 do Anglie. – Nuže, ať už nejapnost, nebo lokajská úslužnost, poznávání rozsahu krize vědomí se nadále nemůže vyhnout faktu, že je na světě o jeden mizerný překlad víc.

(1969)

Zobraziť diskusiu (0)