Už od prvního představení 30. října 1959, premiéry hry Člověk z půdy, se odvíjel dvojjediný příběh Semaforu a jeho vlivu — divadelní a hudební. „Divadlo písniček“ naprosto proměnilo v první polovině šedesátých let krajinu domácí populární hudby. Suchý a Šlitr neslevovali z originality a vysoké úrovně a veškerý „showbyznys“ v ČSR byl zároveň ve stavu zrodu: proto se semaforské písně poetických kvalit a chytrého humoru mohly načas stát nejpopulárnějšími šlágry v zemi. Část proměny způsobilo autorství Suchého a Šlitra, zbytek starých časů pak ukončily civilní vokály Jiřího Suchého, Pavlíny Filipovské, Waldemara Matušky, Evy Pilarové, Hany Hegerové, později i Jiřího Šlitra. Všechny tyhle tehdejší hvězdy (a také mnohé další) v knize defilují.

Právě zmíněná Suchého poetika z knihy přímo čiší, není však jediným úhelným kamenem: „Kdo bude knihu číst kvůli radostné, anekdotické a historkářské rovině, se postupně prokouše k rovině socio-politické. A kdo ji bude číst kvůli kulturnímu kontextu, se neubrání, aby se dostal k té drobné radosti. A mezi těmito dvěma rovinami, zdá se mi, se moje kniha odehrává,“ tvrdí Klusák.

Obsáhlá kniha se noří do dekády šedesátých let skrze jednotlivá semaforská představení, vlastně ještě ta předsemaforská z Reduty a Divadla Na zábradlí, a uvádí na pravou míru i některé nejasnosti nebo mýty. Po úspěchu největší semaforské filmové produkce Kdyby tisíc klarinetů z roku 1965, na kterou přišly jen během prvního roku do kin čtyři miliony diváků, si například řada lidí myslela, že iniciační premiéra Zábradlí v roce 1958 byla víceméně divadelní verzí pozdějšího filmu. To je ovšem omyl a semaforologové to dobře vědí: „Děj hry vůbec není totožný s dějem filmu, pronikavě a zajímavě se liší. Tvar, který napsal Suchý a do kterého Ivan Vyskočil doplnil monology a pseudopřednášky, má se snímkem společný především námět: kdyby se zbraně proměnily v hudební nástroje, co by to vypovědělo o našem světě? Ve velkofilmu figurují mohutná vojenská posádka, štáb pro přímý přenos televizní show a slavní zpěváci, jsou tu téměř masové scény, spoře oděné baletky seskakují z vrtulníku. Oproti tomu na čerstvě založené divadelní scéně, která neměla prostředky ani na průměrné kulisy a kostýmy, se o tématu prostě baví několik postav, mezitím se zpívá, tančí a provádí pantomima: struktura ‚hry‘ balancuje na hraně kabaretu,“ píše Klusák.

Kromě „Klarinetů“ a zmíněného Člověka z půdy s ním v knize cestujeme k trochu opomenutému představení Faust, Markéta, služka a já přes Jonáše a tingl-tangl, Dobře placenou procházku, Ďábla z Vinohrad nebo všechny „Zuzany“ až po hru Jonáš a dr. Matrace. „Jonáš a dr. Matrace se hrál naposledy 18. prosince 1969. Nebyla to plánovaná derniéra,“ končí Klusák mrazivě jednu ze závěrečných kapitol. V roce 1969 vyjel Semafor do Stuttgartu, s přivřením všech kádrováckých očí. Je známé, že Suchý a Šlitr, jakkoli byli sehraní na jevišti, nebyli v životě nijací úhlavní přátelé, jejich vztah byl spíš pracovní a jaksi rezervovaný. Ve Stuttgratu se něco změnilo. „S Jiřím Šlitrem jsme courávali po Stuttgartu, a pak už jsme ani necourali a spíš seděli v hotelovém pokoji a povídali si o životě. Ten chlad, který mezi námi tehdy vládl, se zvolna rozplýval a myslím, že nám oběma došlo, že jsme potřebovali mít na sebe čas — a to jsme tu měli. Najednou jsem cítil, že z nás začínají být kamarádi,“ vzpomínal Suchý.
Na Štěpána roku 1969 zemřel Jiří Šlitr na otravu oxidem uhelnatým, který unikal ze starého a jednoduchého plynového topení v jeho ateliéru. Končí tím jedna etapa v dějinách Semaforu, ale i v dějinách Československa. „Suchý a Šlitr měli ještě spoustu plánů. Že napíší muzikálový horor, což se v nějaké proměněné podobě vlastně stalo – jmenuje se Čarodějky a tak. Nicméně po Šlitrově smrti na pianě ležel notýsek a tam byly neotextovány melodie. To je důvod, proč příběh písní Suchého a Šlitra musí pokračovat i po Šlitrově smrti, proto vzniklo ještě jedno představení Revizor v šantánu. A v něm jsou ty poslední Šlitrovy písničky otextovaná ex post…“ vysvětluje Klusák.

V čem je kouzlo Semaforu, jehož tvorba přežila komunismus a zlidověla? „Koncem padesátých let už byla československá společnost natlakovaným papiňákem, který chtěl zábavnou kulturu, uvolnění. Jako společnost jsme dostali dar, že do téhle atmosféry spadl Jiří Suchý s naprosto výjimečným talentem a Šlitr s kongeniálním talentem složit muziku, která by se zároveň přihlásila k západním žánrům, především vší hudbě těla, ať už je to rokenrol, rhythm and blues nebo blues. Přinesli tuhle zábavnou kulturu, ale na podivuhodné úrovni. Suchý s tím svým přirozeným přesvědčením, že lze zrýmovat celý svět, a s pocitem, že rýmy lze všechno obejmout ve velmi pozitivním a optimistickém gestu, ukázal celé generaci tenhle skok k zábavnější kultuře na vysoké úrovni – a ona mu to nikdy nezapomněla. Ty písničky jsou dobré, ale ony zároveň přišly ve skvělý čas, potkalo se to, je tam velmi silný generační moment. Zároveň je to i důvod, proč jejich písně zlidověly,“ vysvětluje Pavel Klusák a připomíná ještě jeden zásadní rozměr. Když pak totiž přišla sedmdesátá léta, Suchý podepsal 2000 slov a nemohl jeden čas vystupovat a nesměly mu vycházet knihy, připomínalo jeho a Šlitrovo dílo lidem šedesátá léta a z divadla nebo rádia si jejich písně přenesli právě v téhle připomínce svobody do hospod nebo k táborákům. „Suchý nebyl tolik zakázaný jako Kryl, který se zpíval polohlasem. Suchý a Šlitr se zpívali nahlas. Myslím, že to pomohlo přežít jejich dílu. I proto ho lidé vzali za své,“ uzavírá Klusák.

Zobraziť diskusiu (0)