Svoji knihu o Londýně představuje Lukáš Dolanský
Jaká atmosféra panovala před Buckinghamským palácem přesně ve chvíli, kdy zemřela britská královna Alžběta II.? Co vyprávěl spolužák krále Karla III., který s ním bydlel na vysokoškolské koleji? A proč stál Karl Marx u začátku vztahu prince Harryho a jeho ženy Meghan? Doslova barvitým vyprávěním prostupují i osobní a rodinné strasti v Británii. Čtenáři se dozví, co znamenalo zažít brexit na vlastní kůži. Jaké bylo zákulisí natáčení s posledním československým válečným veteránem v Anglii, k čemu soužil kolíček na prádlo Sigmundu Freudovi, jak gin málem vyhubil celé město nebo kam se v Londýně vydat po stopách Jamese Bonda. A k tomu v ní naleznou i pár tipů na místa, která v turistických průvodcích nenajdete.
Lukáš Dolanský (1976) je novinář. Začínal jako multimediální reportér startujícího serveru iDnes v době, kdy ještě většina národa doma neměla internet. V deníku Mladá Fronta DNES potom psal o politice jako parlamentní zpravodaj. V Lidových novinách vedl oddělení domácích reportérů, aby po deseti letech vyměnil psanou novinařinu za tu televizní. V ČT od roku 2010 nejdříve točil politické reportáže, pak šéfoval domácí redakci a nakonec moderoval pořady Hydepark a Události, komentáře. V roce 2017 odjel jako zpravodaj České televize do Bruselu a následně do Londýna spolu se svou ženou Lenkou a dětmi Matějem, Bárou a Kryštofem. Skoro třetinu života prožil v zahraničí, ve Spojených státech, v Německu, v Belgii a Velké Británii.
Úvod ke knize Barvy mého Londýna:
Září toho roku bylo až nezvykle deštivé. I na londýnské poměry. Muž, který seděl na balkoně luxusního apartmá v šestém patře hotelu Savoy, si ale takové počasí užíval. Pozoroval mlhu tetelící se nad řekou Temží. Před sebou malířský stojan a v ruce štětec. Zářivé barvy přenášel přímo na plátno. Pod jeho rukama vytvářely snovou atmosféru.
Tím malířem byl Francouz Claude Monet. Třetí nejdeštivější měsíc roku 1899 si vybral záměrně. Pro běžné obyvatele představovala tahle doba vlezlého vlhka a tradiční štiplavé mlhy jen období sazemi prosyceného všudypřítomného smogu. Ne však pro Moneta. V jeho očích byla kouzlem. Krajkovou oponou, skrz niž světlo rozehrávalo barevnou paletu celého města. Jako když světlo prostupuje vitrážemi v katedrále. Snažil se zachytit čas. Londýn měl pro Moneta svoje barvy.
Špinavá londýnská mlha je dnes už minulostí. Přestalo se tu topit uhlím a továrny se odstěhovaly za město. Barvy přesto zůstaly. Každý je ovšem dnes vidí jinak. Po svém. I já je poznal. Skrze události, které jsem v Londýně zažil. Symbolizovaly mi jednotlivé příhody a zážitky. Jednotlivé části mého pobytu.
Ať to bylo černé sukno, které zahalilo město během pohřbu královny Alžběty II. Nebo když do ulic vyrazily zlaté kočáry a pozlacená pompa korunovace jejího syna a nástupce Karla III. Viděl jsem i třpytivé odlesky jantarové barvy místního piva i whisky, nemohl jsem si nevšimnout modrých domovních vzpomínek odkazujících na slavné osobnosti, natožpak zažloutl0ých artefaktů v londýnských muzeích. Prostě barvy celého toho velkolepého města.
Rozhodně netvrdím, že jsem znalcem Londýna. Že snad vím o každém koutě, že tuším, jak to tady všechno funguje, nebo dokonce proč. Snažil jsem se pouze o jediné. Mít otevřené oči. Objevit toho co nejvíc, dozvědět se a poznat, co se dalo z tohoto zvláštního a unikátního města. Stal jsem se pozorovatelem. Což byl koneckonců důvod, proč jsem do Británie přijel. Byl jsem reportér a dopisovatel. Zaznamenával jsem události, momenty, pocity a zážitky. Všechno jsem to pak zhmotňoval v reportážích na televizní obrazovce. Jenže do krátké reportáže se nevejde všechno. Především v ní může chybět to nejzajímavější – pozadí vzniku takového krátkého příběhu. Tedy to, co divák za normálních okolností nemá možnost nikdy vidět.
Zážitky z různých událostí jsem si proto v hlavě začal řadit podle barev. Abych je nezapomněl. A když se mi přesto pomalu v mysli vytrácely, pro jistotu jsem si je sepisoval. A tady jsou. Všechny dohromady v této knížce. Pozadí zajímavých událostí, co se mi líbilo, co jsem měl rád. A co jsme tady prožívali společně celá rodina.
Monet v britské metropoli namaloval cyklus celkem sedmatřiceti pohledů přes Temži. Plánoval, že po dokončení je jednou všechny do Anglie přiveze. A uspořádá velkolepou výstavu. Takový barevný obdiv tomuto městu. Udělal ale chybu. Obrazy nejdříve vystavil v Paříži. A dychtiví zájemci mu kresby okamžitě vykoupili. Nezbylo mu nic. Nic, co by mohl v Londýně vystavit. Prosil nové majitele alespoň o zápůjčku, ti ale odmítli. Své barvy Londýna tak už Monet pohromadě nikdy neviděl. Já jsem si svoje barvy pojistil. Mám je stále pohromadě. Všechny společně. Právě tady. Tohle jsou Barvy mého Londýna.
