Tělocvikář Šimečka
Novinář a spisovatel Martin M. Šimečka (1957) může být vnímán různě. Jako pamětník předlistopadového disidentství, jako ten, co chodil za Tatarkou, jako spisovatel, který dostal v roce 1988 Ortenovu cenu, jako zakladatel nakladatelství Archa, jako novinář ze SME, Domino-fóra, Respektu, Denníku N... Po přečtení Tělesné výchovy je možné přidat si k němu ještě další charakteristiky: třeba post-moderní pětibojař. (Foto: Monika Kompaníková a Míšenka.)
Kniha
byla napsána na místě, které se v ní na několik způsobů
otisklo. Na louce poblíž Muránské planiny. V osamělé maringotce
uprostřed kopců. Sem přichází městský Šimečka, aby se sám
sobě podíval na zoubek. Aby znovu uprostřed chronosu našel
kairos. Text, který napsal je vzpomínkový i zcela přítomný, je
o pohybu, ubývajících silách, o první půlce lidského života,
viděné druhou polovinou, tedy tou, která už spisovateli nějaký
pátek tiká.
Intelektuálové,
ti opravdoví i ti pseudo, často trpí zvláštním dualismem.
Posilují se na duši, ale tělo nechávají jaksi pohozené v
křeslech nebo v kavárnách a hospodách. Nějak zapomínají na
antické doporučení, které moudře připomíná, že ideál leží
někde v harmonii obojího. Celoživotního běžce a plavce Šimečku
o tom asi nemusí nikdo přesvědčovat a jeho Tělesná výchova je
v tomhle vlastně kniha motivační. Protože tělo si zaslouží
svoje. Ne zrovna narcismus, ale trochu protáhnout, nebo podle gusta
i pořádně potrénovat a pomučit. Dát si do těla!
Pasáže
o běhu, kraulu a dýchání jsou vlastně velkým autorským
vyznáním těmto činnostem. V případě Šimečky mají osobní
historii, která sahá do mládí, kdy byl opravdu aktivním
sportovcem až téměř reprezentantem. Z pohybu se ale časem stala
potřeba nikoliv vyhrávat, ale prožít ho, proprat se sám se
sebou, vytěžit z pohybu něco pro vlastní životní rovnováhu. V
tom je asi těžiště knihy, lemované nejrůznějšími osobními i
obecnými úvahami. Tělesná výchova je tak vlastně životním
vyznáním o hledání lidskosti, která je co možná
nejkomplexnější a založená poctivě na zážitcích na vlastní
kůži. Na vyhrabání se ze spacáku do promrzlého rána, na
ponoření se do chladné vody, stejně jako na manifestujících
náměstích nebo šéfování novinám.
Ve
druhé polovině života je správné myslet jinak než v té první.
Pocit nesmrtelnosti vystřídá neodbytně jistota konečnosti. A tak
by měl smysl života zažít proměnu, ideálně zajet víc na
hlubinu. Lidská bytost by měla sebe sama přijmout jak v dobrém,
tak ve zlém. Taky své okolí by bylo záhodno vnímat pestřeji než
na škále génius – idiot. Lidé jsou ale různí a tak někteří
sebepoznání zvládají ztěžka nebo také vůbec. Ve světě iluzí
věčného mládí, nekonečného zdraví a zvyšující se rychlosti
téměř všeho není někdy snadné zestárnout a zpomalit. V
inspirativním popisu jednoho takového existenciálního zápasu
člověka na cestě je asi hlavní přednost Tělesné výchovy.