Těžko říct, co si který čtenář ve Stelle Maris pro sebe přečte. Lidi jsou různý a různý koníčky maj. V osobě Alicie stvořil McCarthy bytost, která má geniální matematické a fyzikální znalosti. A tluče se v ní vědeckost, touha po poznatelnosti světa a limity našeho poznávání, které jakoby se ambici všechno prokouknout škodolibě posmívaly. Do textu prosakuje známý fakt, že se spisovatel raději než s jinými spisovateli bavil se špičkovými vědci současnosti. Ti skutečně dobří vědí, že na některé otázky nejsou odpovědi. A pokud se vám nechce jen tak v něco věřit a přitom se dostanete až na okraj černé díry nepoznatelnosti… možná pak nezbývá nic jiného, než černo černý humor. A tak si Alicia z doktora utahuje a hraje si s ním. Není snadné vyčíst, že McCarthy nebyl nikdy velkým fanouškem psychiatrie ani psychologie. Doktůrek tahá za kratší špagát celou knihu. Ale upřímně, ona je Alicia opravdu (po)divná ženská.

Mezi terapeutem a pacientem se ideálně předpokládá dialog. Ale Alicia není žádný pacient. Rozhodně dobrovolně nepřijela na kliniku s úmyslem nějak se léčit. Taky z čeho? Že vidí dál než ostatní, že není zrovna zřídlem optimismu, že mívá sebevražedné myšlenky? Alicia je sice mladá, ale v knize už je hodně úplná. Zná svoje stíny a nedělá si iluze. A tak je dialog dialogem jen ve chvílích small talku. Jakmile se zajede na hlubinu, je evidentní, že se rozpadá do dvou monologů. Ano, jeden o koze a druhý o voze. Přesto – Alicia rozhovor potřebovala. Protože ať už je lidská situace uprostřed přírody a společnosti jakkoliv bídná – v rozhovoru je něco lidsky důležitého.

Co tedy skrze Stellu Maris McCarthy vzkazuje? Tak třeba: člověk je z přírody a neměl by si na ní moc vyskakovat. Ani věda, ani víra nás z hlubokých lidských složitostí nevysekají, když tedy budeme k sobě poctiví a upřímní. Většinou se prožíváme víc, než je potřeba, a zapomínáme se tomu smát, přestože ani smích není spasitel. Věříme vlastně raději na osud než na náhodu, je ale dost možné, že náhoda je naše jediná jistota.