Učitelka Finchová je obrazem inteligentní lidské bytosti, která několika slovy dokáže vyhmátnout podstatu problému, která se nebojí jít proti proudu a nefňuká nad svým životem. Je silná, drží se svého životního rytmu a umí být sama se sebou. Podobně jako další hrdina knihy – císař Julián ze 4. století – soudí, že monoteistické křesťanství lidem spíš ubližuje, než že by jim prohlubovalo podstatu. A to bylo pro mě na knize velmi dráždivé – o co důležitého nás obral monoteismus? Takže jsem začal shánět info o Flaviu Claudiu Julianovi (331–363), císaři-reformátorovi, který se krátce snažil zvrátit vývoj římské říše směrem ke křesťanství a obrodit antickou společnost návratem k polyteismu a novoplatónské filosofii. Není divu, že mu křesťanská historie dala nálepku odpadlík – Apostata.

Je zřejmé, že britský literární mistr nemá ideu Mono-boha a to, co s lidmi dělá, zrovna v lásce. Vyjádřit svůj názor z mého pohledu nemohl lépe a zajímavěji. Po českém vydání bude následovat i slovenský překlad Elizabeth Finch – a vydá ho Artforum.

Out of box – přemýšlet mimo krabici znamená umět se na problém podívat jinak, než jak se všeobecně zatím děje. Takoví lidé jsou někdy označováni za génie a vizionáře, jindy za blázny, podivíny a dnes také tu a tam za dezinformátory.

Chvíle, kdy se určité nové ideje a vize srazí s realitou, bývají komplikované – pro ideje i pro realitu. Bývá to nepříjemné stát proti většině nebo předběhnout dobu. Víte, jak to je – řeknete, že se Sluncem je to jinak – a už zatápějí pod kotlem. A víte, jak skončil španělský učenec Miguel Serveto, co cca před pěti sty lety tvrdil, že lidské tělo má krevní oběh? Jistý Kalvín jej obvinil z kacířství a dopřál mu tak také setkání s ohněm.

Mezi moderní vizionáře a mozky schopné přemýšlet mimo bednu patřil i R. Buckminster Fuller (1895–1983). Důkaz o to podává jeho prý čtenářsky nejpřístupnější kniha Návod na obsluhu vesmírné lodi Země. Jeho holistický pohled na svět je obdivuhodný a plný inspirativních momentů. Kniha je aktuální i pro neustále přítomný důraz na udržitelnost života na Zemi. Je tak povzbudivé číst záznam svobodného myšlení, které to myslí s lidmi dobře a přitom kašle na momentálně panující poslušnou a ochočenou „vědeckost“ a fosilní pragmatismus.

131. číslo magazínu Revolver Revue, který má ještě disidentskou historii, je už podle obálky věnováno z velké části desátému výročí úmrtí Filipa Topola (1965–2013). Při četbě krátkých vzpomínek mnoha českých osobností jsem si vyvolal ty svoje. Jak mi pípla sms s tím strohým oznámením: zemřel Filip Topol. Jak jsme mu s přáteli šli připít na památku, alkoholem na to, co nám vlastně alkohol vzal. A pak taky na jednu věc, které lituju čím dál víc: jako spoluautor knihy rozhovorů s jeho bráchou Jáchymem jsem byl osloven, abych udělal podobný knižní rozhovor i s Filipem. Vypadalo to, že by do toho dokonce i Psí voják šel. Jenže já jsem se lekl jeho složité povahy, tolik odlišné o té Jáchymovy. Nevěřil jsem, že bychom knihu někdy dokončili, protože myslím, že Filip prostě nebyl ten „rozhovorový“ typ. Ale kdoví. Trochu to tam někde vzadu v lebce dodnes hlodá.

Kde jsou ty časy, kdy byla Berlíňanka Judith Hermannová (1970) považována za mladou a talentovanou. Kdy jako studentka němčiny a filozofie pracovala po nocích za barem. Tam ji tenkrát pro česko-slovenské publikum podle legendy objevila slavná česká nakladatelská dvojice Minařík-Řehořík. Oni jí nevěřili, že je spisovatelka, ona jim nevěřila, že jsou nakladatelé.

Z barmanky je německá literární hvězda a stačilo jí na to v začátcích jen plus minus dvacet povídek. Ty první z nich právě vycházejí ve slovenském překladu Michala Hvoreckého.

Když jsem je česky četl před víc než dvaceti lety, nadchlo mě snad vůbec v takové míře poprvé to poklidné tempo, kde vládne zvláštní bezčasí a vlastně i bezdějovost. Lehce rozmlžená slovní imprese má ale svoje napětí a neklid. Myslím, že ty povídky trochu proměňují stav vědomí. Halucinuj s Judith!

Zobraziť diskusiu (0)