Ležím momentálně v Pasažérovi. A přiznávám – ta kniha mi dává zabrat. Hraje si se mnou. Na slepou bábu, před pikolou, za pikolou, na schovávanou. Ta kniha se nedá za nic chytit. Nevypráví příběh. Tedy dělá, jako že ano, ale nějak ho nakousne a nechá být.

Začne chaotickými konverzacemi mladé ženy s nějakým mladíkem, který mele páté přes deváté a místo rukou má ploutve. Já hňup četl tu pasáž třikrát, než jsem pochopil, že i kdybych na ní strávil týden, nepochopím stejně nic. Tyhle dialogy se v knize opakují a jsou vyznačeny kurzívou. Nakonec poznáte – ne, není to spoiler – že žena halucinuje a má to vůbec se sebou složité (víc prý o ní v druhé knize tohoto dvojrománu Pasažér – Stella Maris, která vyjde česky ještě na podzim).

No a hlavní hrdina Western, potapěč-záchranář, ten si jde světem, je přesvědčený, že po něm pátrá kvůli jeho práci na potopeném letadle FBI – a klábosí s nejrůznějšími lidmi o nejrůznějších věcech. Od banalit po kvantovou fyziku. Small talky vedou. A jsou dost často humorné. To McCarthy uměl ve všech knihách, ale tady vtipkuje nejvíc.

Jedna věc je jistá – nebýt to McCarthy, člověk by možná s takovým textem neměl dost trpělivosti, ale… napíše-li něco váš dlouhodobě nejoblíbenější spisovatel, dostane prostě víc času a to dobré na textu člověk nakonec najde. Někdo má holt VIP protekci.

Dnes má na Spotify skoro každý svůj playlist. Tipoval bych, že Bob Dylan to není. Ten si svůj playlist sepsal do knihy Filosofie moderní písně.

Legenda moderní písně popsala, jak na ni některé moderní písně zapůsobily. Držitel Nobelovky za literaturu 2016 zkusil slovy zachytit to, co slyšel. Nehraje si přitom na mladého duchem. Pěkně po dylanovsku se s ním propadneme do padesátých a šedesátých let minulého století.

Pokud nejste specialista na tohle období amerických nahrávek, garantuju vám, že většinu ze 66 jmen nebudete znát. Tedy až na Little Richarda, Raye Charlese nebo Ninu Simone či The Who. Ale co třeba John Trudell nebo Uncle Dave Macon? Co Bobby Darin, co Ernie K-Doe?

Zájemci si ale vše potřebné jistě obratně dohledají na webu. Dylanův playlist bude chtít trochu youtube archeologie.

Aktualizace od našeho čtenáře, která došla po uveřejnění článku:

Dobrý deň – iba by som chcel doplniť informáciu od pána Weissa, že pre knižku Filosofie moderní písně od Boba Dylana existuje aj playlist na Spotify: „The Philosophy of Modern Song-Bob Dylan“. Určite odporúčam ako doplnok knihy.

S pozdravom
Tibor Cernansky

Kniha o Radiu 1 je pro mě takovým kávovarem na vzpomínky. Tohle první české nezávislé radio po roce 1989 má – patos nepatos – místo v mém srdci.

Dokáže si dnes hudební fanoušek, kterému je dejme tomu 40 a méně, představit, co to bylo za zázrak? Ze světa hardcore rozhlasového popu s cenzurovanými texty, ze světa státních nahrávacích společností Supraphon, Panton a Opus, kde slušná licenční nahrávka (licence z NDR, SSSR a Bulharska s dovolením nepočítám) vyšla jen jednou za uherský rok a na ilegální burze LP jste koupili něco vysněného za třetinu až polovinu měsíční výplaty a to ještě nebylo jisté, že vám to neseberou při zátahu policajti – tak z takového hudebního jurského parku jste najednou otočili knoflíkem rádia a slyšeli jste všechny svoje miláčky. A hromadu nové hudby. A celý den. A celou noc. S lidskými moderátory, kteří klidně poprosili lidi, ať jim do studia přinesou svačinu nebo vyřídili po rádiových vlnách váš vzkaz, že v osm je sraz v hospodě Na slamníku.

A teď je tady kniha, která tohle Radio 1 představuje ve vzpomínkách, rozhovorech a fotkách. Radio 1 vysílá dál. Ty orgasmy, co jsem popsal výš, už u něj asi nezažijete, ale že je to jediná stanice v ČR, která při vysílání nepoužívá playlisty (v žádným textu jsem tohle fajn slovo tolikrát nepoužil), to pořád svědčí o tom, že nejde o strojovou stanici, co má primárně nést jenom reklamu. Pochopitelně můžete prubnout při internetovém streamu.

Když se mě dnes někdo zeptá, co jsou moje oblíbená témata, o kterých často přemýšlím, tak musím po pravdě říct, že je to inteligence rostlin a euthanasie.

Když se mě takhle zeptají a já už mám třeba nějak odpito, často litují, že se ptali. Začnu být totiž naléhavější v argumentaci, než se sluší, a to nebývá příjemné. Protože teď píšu pouze pod vlivem návykového kofeinu, budu jako beránek.

Euthanasii si necháme na jindy a zájemce o podivuhodný svět rostlin odkážu na knihu Zelená planeta, kterou má na svědomí britský přírodovědec a spisovatel Simon Barnes. Stylem sira Attenbourougha a estetikou BBC přírodo-pořadů nám populárně představuje svět, který je vnímavější a citlivější, než si možná zatím připouštíme.

Mark Lanegan je dnes už bohužel bývalý americký zpěvák skupiny Screaming Trees a později autor mnoha písní a textů na svých sólových projektech. Ve věku 57 let zemřel 22. 2. 2022.

Jakoby něco špatného tušil, napsal dva roky předtím první část své autobiografie. Ta teď s názvem Zpívej pozpátku a plač vychází česky.

Byl z těch, kteří si na vlastní kůži odžili všechny rokenrolové démony, na které si jen vzpomenete. Jeho paměti jsou jedna z nejneohroženějších uměleckých výpovědí.

Něco osobního závěrem: byl jsem v roce 2012 na jeho prvním pražském koncertu. Patřil jsem k nadšenému vyprodanému sálu. Najednou se mi udělalo blbě a musel jsem si sednou na bobek. V tom mě někdo pohladil po vlasech a uslyšel jsem ženský hlas, jak říká: Jsi v pohodě? Když jsem se zvedl, nebylo jasné, kdo to byl. Ale já vím – temný Lanegan a můj anděl strážný se potkali na jednom místě!

Zobraziť diskusiu (0)