Obklopeni všemi těmi knihovnami, kde je zapsaná historie a lidská zkušenost, jsme dál a dál analfabety přítomnosti. Existuje jedna kniha, kterou mám moc rád – a její název je přesný: Máme za sebou sto let psychoterapie a svět je stále horší. A jsme zase zpátky u knih.

V úvodu malý návrat ke dvěma, o nichž už tady řeč byla. Z dvojknihy Cormacka McCarthyho Pasažér a Stella Maris vyšla česky zatím jen ta první. Dočtena s potěšením, čekám na druhou. To, co bylo na začátku Pasažéra překážkami plynulého čtení, jsem si nakonec oblíbil a přijal tu téměř nesnesitelnou eklektičnost jako plus. A začal se těšit na Stellu Maris – čistý dialog psychoterapeuta s prudce inteligentní a manipulativní Alice.

A pak ještě Filosofie moderní písně Boba Dylana. Díky čtenáři těchto textů, jsem objevil pěkně pohromadě všech 66 v knize dotčených písní na Spotify i na YouTube (díky vám, Tibore). No a pak jsem také navštívil večer věnovaný téhle speciální knize. Od pánů znalců Ondřeje Konráda a Michala Plzáka (odborný dohled na knihou) jsem dostal tolik informací, že se mi kniha vyloupla v mnoha dalších rovinách a souvislostech. Našel jsem např. Dylana jako rozhlasového dýdžeje. Nebo se dozvěděl, jak to chudák Bobeš schytal od současných recenzentů za údajnou rodovou nevyváženost knihy.

Tohle by mladým puškám od kultury šlo – místo skutečného obsahu a jeho hodnocení odstřelovat dílo ze zákopů kulturních válek. Ale k věci – chodit na setkání s autory nebo večery o knihách je moc prospěšné, znovu jsem si to ověřil na vlastní kůži.

Zemřela Louise Glücková. Americká básnířka. Bylo jí osmdesát – věk, ve kterém smrt není pobuřující. Její poezii mi objevila Nobelovka z roku 2020. Všechny její tři česky vydané knihy (Divoký kosatec, Noc věrnosti a ctnosti, Zimní recepty, kolektiv autorů) jsem si oblíbil navždycky.
Proč? Proto:

Druhý dech
Myslím, že jsem chytla druhý dech,
řekla sestra. Hodně
podobný tomu prvnímu, jenže ten
už je pryč, co si vzpomínám. Ale
že to byl dech, mocný jako vichr,
až opadávalo listí ze stromů.
To asi sotva,
řekla jsem. Každopádně leželo
na zemi, řekla sestra. Vzpomínáš,
jak jsme pobíhaly po parku v Cedarhurstu
a skákaly do hromad listí, až se rozlétávaly!
Vy dvě jste nikdy neskákaly, ozvala se matka.
Byly jste hodné, bez dovolení jste se ani nehnuly.
Zato v duchu,
řekla sestra. A já
ji objala. Mám to ale
statečnou sestřičku
řekla jsem.

Ke stáru se stávám jiným druhem čtenáře, než tomu bylo zamlada. Méně experimentu, víc k věci. Česká spisovatelka Petra Dvořáková (1977) píše většinou lineární příběhy, které čtenáře formálně nerozhicují. Ale snaží se opravdu psát o něčem. O ztrátě víry, boji s fyzickou i psychickou závislostí, o dramatech rodinných konstelací, soubojích s předsudky... A v těch tématech není jako slon v porcelánu.

Dokáže psát v psychoterapeutických nuancích. Její novinka Pláňata není jiná. Komunistická totalita má po švestkách, ale napětí a dusno ve vesnické rodině přetrvává. Protože vyjít s nejbližšími je někdy náročnější, než přečkat bolševika.

Už několik desetiletí spravuje lidem tělesnost. Fyzioterapeut Mudr. Pavel Kolář je v českém zdravotnictví pojem. Do povědomí se dostal hlavně jako lékař hvězd sportu a showbyznysu. Za kým myslíte, že chodil Jágr, když ho bolelo koleno? Přesto zůstal lékařem pokorným, a člověkem přemýšlejícím. Kromě knih odborných s ním vyšel i knižní rozhovor Labyrint pohybu.

Teď ale překvapil – napsal román. Jmenuje se Řeka pod hladinou. A jaké je jeho hlavní téma? Pavel Kolář říká, že je to míra a hranice našeho poznání a také situace, kdy musíme mít víru, kdy musíme dát prostor pro tajemství. Důležité je, aby byly tyto strany vyvážené, aby neexistovalo to, že jen to, co je hmatné, co znám, co je poznatelné mými smysly a matematikou, fyzikou, tak je pravda. Ale za tím je pořád tajemství, ve vesmíru jsme mravenci a naše znalosti jsou omezené. Ani neví pan doktor, jak rád o tom čtu zrovna od něj. Od člověka s tak nezpochybnitelnou klinickou praxí.

Ano, čím víc toho víme, tím býváme před tím, co nevíme, pokornější. Víc takových doktorů a lidských bytostí!

_______

Teolog a psycholog Eugen Drewermann býval svého času i katolickým knězem. Pro svůj postoj k morálním otázkám byl ovšem v roce 1992 z kněžského úřadu suspendován – a sice dnešním světcem Janem Pavlem II. Ono je těžké být v církvi – a zároveň být vzdělaný v psychoterapii.

Mnoho křesťanů se totiž ve snaze bojovat proti zlu zapomene podívat na to, co ten boj ve výsledku dělá s jejich duší. Drewermann právě o tom referuje poučeně a přesvědčivě v knižním rozhovoru s názvem Podoby zla.

Jsem člověk milující časopisy. Hlavně kulturní. Všechny ty měsíčník, čtvrtletníky a občasníky. Začalo to kdysi dávno Čtyřlístkem a přes ABC pokračovalo k Melodii. K tomu oficiálnímu přidaly i tisky samizdatové. V mém případě hlavně Jednou nohou (Revolver Revue) nebo Informace o církvi.

V těchto dnech slaví kulatiny dva časopisy: surrealistický Analogon se podvědomě dosnil ke 100. číslu a hudební Fullmoon se i v době streamované hudby dostal jako důstojný pokračovatel Melodie a Rocku and Popu k číslu 150.

Musím se smát sám sobě, jak jsem jako pesimista-profesionál říkal před lety zakladatelce časopisu Janě Apačce Grygarové (odpočívej v pokoji), ať na takovou blbost jako je tištěný hudební časopis v dnešních dobách hned zapomene.

Na Titaniku se pořád čte – i když se v Izraeli střílí. Po nečekaném šábesovém útoku teroristického Hamásu na jihu Izraele jsem měl chvíli pocit, že vidím obrysy prvních jezdců Apokalypsy. Pak jsem si ale uvědomil, že svět je každý den plný takových obrázků. Jen se odehrávají někde v Africe, Asii nebo Jižní Americe.

Takhle my se tady vyvražďujeme. Jako za krále Klacka. Čím dál pokročilejší v tom, jak si rozmlátit lebky. Ale protože číst se musí za všech okolností, začal jsem si otvírat všechny ty knihy, které mám v dosahu a mohou mi nějak objasnit to, co se to v biblických zemích momentálně děje.

Zkuste to taky, třeba něco pochopíte, i když dopředu upozorňuju, že je to pěkně zašmodrchané. Nabízí se např. Izrael už se nevznáší, Dějiny státu Izrael, Moje roky v Izraeli, Z Izrastiny s láskou, Palba do vlastních řad... A pochopitelně knihy našich dobře známých Ámose Oze nebo Davida Grossmana.

Zobraziť diskusiu (0)