Máme tady v CZ takovou knižní kauzu. Nakladatelství Albatros Media se rozhodlo nevydat knihu s názvem Nevratné poškození americké autorky Abigail Shrierové, která má podtitul Jak naše dcery propadají transgenderové mánii. Před jejím českým vydáním se spustil povyk, že takto zaměřenou knihu není slušné vydávat. Kulturní války jedou na plné obrátky. Utápíme se v maličkostech a liberální demokracii nám zatím rozebírají na součástky. A tak jsem si otevřel knihu Zrození genderu Abigail Favale. Patří do kategorie knih „jak jsem změnila názor“. Dlouholetá feministická aktivistka a její křesťanské umírnění. Dobre mi padlo v tom našem hysterickém ovzduší, kde už se leckdy nedá ani vtipkovat a o některých věcech je neradno mluvit na veřejnosti.

Nedávno jsem slyšel zprávu, že jedna česká zoologická zahrada musela nechat utratit orangutana Ferdu kvůli obtížím, spojeným s jeho stářím. Aby zbytečně netrpěl. Jak zpívá moje oblíbená, dnes už neexistující skupina Esgmeq – co se to kurva děje! Takže Ferda trpět nemusí, ale Jarda, Pepa a Jirka, sousedé z ulice, musí svoje životy dožít až do hořkého konec plného bolesti a nedůstojnosti? Jsem stoupenec tranzice pro 0,001 % populace, pro kterou to může být vysvobození z problémů, jsem ale také pro, aby se 100 % smrtelné populace mohlo ve 21. století o svém konci nějak civilizovaně rozhodnout. Ale tohle moje přesvědčení nic nemění na tom, že je dobré a užitečné učit se ars senescendi (umění stárnout) a ars mariendi (umění umírat). Třeba s knihou Michala Janaty Stáří je mládím světa.

Vlastní pokoje je kniha plná rozhovorů. Je jich uvnitř tucet, jde o rozhovory s ženami-spisovatelkami a má je na svědomí Jana Poncarová. Ty rozpravy jsou svědectvím o tom, jak ženy 21. století v civilizované části světa vnímají svojí autorskou pozici ve společnosti. Jak dokážou překonávat časové a ekonomické těžkosti, jak se perou s tvůrčími problémy. Přestože je jejich společenská pozice mnohonásobně pevnější než za časů Virginie Woolf, podle jejíž knihy dostala tato svůj název, pořád má svoje specifické problémy a překážky. Knihu provázejí portrétní fotografie Dity Pepe.



Našlo se po letech něco neznámého od Bohumila Hrabala (1914 – 1997). Několik magnetofonových kazet, na které si jeden z evangelíků z fary v Libici nad Cidlinou začátkem osmdesátých let minulého století nahrával opakovaná setkání se spisovatelem v kostele. Na jejich základě sepsal religionista Pavel Hošek Evangelium podle Bohumila Hrabala. Na Hrabalově díle a životě v knize dokládá přítomnost a vliv křesťanských myšlenek na jeho texty a existenci vůbec. Není to nic fanatického, naopak – pro čtenáře, který Hrabala obdivuje a stejně jako Josef Škvotecký si o něm myslí, že to byl největší český spisovatel 20. století, je to kniha inspirující a cenná. Najdou se v ní i přepsané ukázky z audiokazet. Komplet přednášek z fary vyjde knižně někdy v následujících měsících.



A v závěru ještě o tom, jak čtení knih inspiruje ke čtení knih. Po přečtení Stelly Maris od McCarthyho jsem si pořídil životopis matematika Kurta Gödela (1906 – 1978) Na okraji rozumu, což je ovšem beznadějný pokus porozumět něčemu, čemu jsem jakž takž dokázal sekundovat naposledy cca v 6. třídě ZŠ. A ještě předtím – četba Elizabet Finch od Juliana Barnese vedla přes císaře Flavia Claudia Juliana za 4. století až k pořízený svazku o faraónovi Achnatonovi, který žil 1400 let před Kristem a je pokládán za zakladatele monoteismu, přestože jeho centrem nebyl bůh osoba, ale bůh Slunce.

Zobraziť diskusiu (0)