Takže takhle nějak vypadá současný knižní batoh první čtenářské pomoci:

Číst si uprostřed vedra o tom, že je vedro, vypadá jako slušné sado-maso. Jenže – knihu Ministerstvo pro budoucnost jsem si pořídil hlavně proto, že anotace tvrdila, že nejde o bezvýchodné čtení, ale o četbu, která nabízí východiska. A uznávaný americký spisovatel Kim Stanley Robinson, který se stal i rádcem amerických prezidentů, představuje ve svém románu jak krizi – prvních dvacet stránek je skutečně v letních měsících neveselé čtení – tak možnosti mezinárodní spolupráce, kterou ale ne všichni berou s nadšením a kazisvěti ji ještě navíc bojkotují. A jsou tam i radikálové, kteří v dobré víře škodí, i korporace, která stav bagatelizují. Známe z našich životů, zasazených do komplikovaných společností, kde se tak dlouho hledá většina, až se tady opravdu nebude dát existovat. Ministerstva pro budoucnost jsou asi utopie, protože jaká je naše zkušenost? Když se někdo dostane k moci, zajímá ho vlastně budoucnost delší než volební období?

Pišťanek – Taragel: Pán Hronu. Ilustrace: Danglár. K člověku se kniha dostane různými způsoby. Tuhle grafickou nádheru si jako letní čtení přivezl na letní pobyt u nás doyen Artfora Marián Mlynarovič řečený Mlynko. Když o knize mluvil a ukazoval mi ji, bez váhání jsem mu řekl, že ji u nás musí nechat. Pišťánek je legenda, Taragel je záruka a Danglár je kult. Deset let před Rivers byl už Peter Pišťanek (1960–2015) hotovým autorem, jak dokládá tenhle sborník povídek z roku 1982. Satira a parodie, psaná s vynikajícím pozorovacím a jazykovým talentem. A editorkou knihy je zasloužilá artforačka Zuza Šeršeňová. Muselo to být, odhaduju, s pány žijícími autory hodně živočišné editování, ale Zuzo, ta kniha je po všech stránkách parádní.

Rusáci-hnusáci, křičel jsem prý tříletý z kočárku v tramvaji. Byl rok 1969 a matka mi zacpávala pusu. Dnes v roce 2024 křičení jen upřesňuji na Kreml-hnusáci, což se nerýmuje, ale je to nějak víc pravda. Ruský autokratický kriminální režim se chce udržet beztrestně u moci – a tak už dnes má dokonce filozofii, o kterou se jeho zločiny opírají. Západ musí být zničen je text Jana Horníka, pracovníka Ústavu pro studium totalitních režimů. Na příkladu ideologicko-filozoficko-propagandistických tezí Alexandra Dugina ukazuje, za jaké teorie ruští vládci schovávají svoje zločiny. Komunismus, nacismus a liberalismus musí být překonány čtvrtou politickou teorií, která se drze opírá o heideggerovskou fenomenologii. Dasein, nový Začátek a ještě k tomu euroasianismus. Celé naše 2500 let trvající myšlení bylo zavádějící. Dugin to teď vymyslel jinak a Putin to prosadí. Horník varuje: zní to všechno bláznivě, ale oni to myslí vážně a jdou přes mrtvoly.

Dvacáté výročí Knihovny Václava Havla v Praze mě upozornilo na jeden Havlův text, který knihovna ve svém nakladatelství vydala. Jmenuje se Někam jsem to ukryl a jeho příběh je dalším ze střípků disidentského autorova života. Legenda je tato: na podzim roku 1977 sepsal Havel reportáž o prvních dnech Charty 77, následném vyšetřování a čtyřměsíční vyšetřovací vazbě. Asi stostránkovou reportáž někam ukryl a zapomněl kam. Text byl nalezen až po Havlově smrti vnukem Havlova přítele Zdeňka Urbánka v pozůstalosti jeho dědečka. Vtipný a svižný dokument o věznění a pochybnostech o sobě samém. Intelektuál bojující, neztrácející naději, i když pokoušen... Havel na Hrad!

Jako hledám padnoucí prozaické texty, pátrám také po oslovujících sbírkách poezie. Vždycky nějakou mám po ruce. Starší, už vyzkoušenou, nebo čerstvou, čekající na setkání. Teď si postupně recituju ze dvou: Lubomír Tichý: Místní a Marie Jehličková Hořím v kameni. On ročník 2003 ona 1994. Oba čerstvě senzitivní, každý v trochu jiném pásmu, ale jejich utkání s jazykem je poctivé a odvážné. Na poezii mohou být nároky různé, já osobně očekávám výjimečný pozorovací talent a inovativní použití klasický básnických prostředků. Ideálně se rád potkávám s texty, které se dají naučit nazpaměť a když je říkáte, začne se kolem vás chvět vzduch.

A nakonec pohádka. Číst si s dětmi je krása. S vnoučaty se dostanete automaticky do polohy zábavného staříka. Tlumené světlo, brýle na čtení, párek pinďat v pyžamu. Lidské společenství s knihou. Oni umí slabikovat, ale vy jste ten král, co ho písmena už poslouchají do vět. A tak otevíráme Tajemství oranžové kočky, legendární pohádkovou detektivku pro děti od 6 do 106 let. Rok vydání 1968. Z. K. Slabý, mimo jiné otec kocoura Vavřince, inicioval literární experiment, ve kterém každou kapitolu nechal dopsat jiným světovým spisovatelem (například Otfried Preussler, Jošitomo Imae, Sergej Baruzdin, Pierre Gamarra, Ludwig Jerzy Kern či třeba Marcello Argilli). Znáte ty knihy, kdy dospělý čte pro děti, ale sám se příjemně baví. Tak to je takový text. A jak mám vyzkoušeno, nejprve čtu dramaticky, ale postupně ubírám a ubírám, a oči v malých pyžamech se klíží a zavírají. Ve finále čtu už jen pro sebe. Paráda!

Zobraziť diskusiu (0)