Velký sešit Agoty Kristof patří k mým největším čtenářským zážitkům života. S tímto předporozuměním jsem si přečetl její poslední prozaickou knihu Včera, která byla konečně přeložena do češtiny. Útlá próza vešla do mě na jedno nadechnutí. Takové mají být knihy – sto stran, sto promyšlených stran, sto stran, za které ručíte životem. Kristof se narodila v Maďarsku v roce 1935, ale po sovětské invazi 1956 utekla do Švýcarska, kde žila až do své smrti v roce 2011. Svoje texty nepsala rodnou řečí, ale francouzsky. Má-li být výsledkem změny jazyka tak silné dílo, jako je trilogie Velký sešit, Důkaz a Třetí lež nebo Včera, je s podivem, že někteří spisovatelé zarputile píšou mateřštinou. Ano, tak snadné to není, stejně jako není snadná emigrace, přestože objektivně utíkáte před něčím špatným někam do lepšího. Útěkem před minulým životem, hledání lásky a samota, kterou tu a tam vystřídá samota ve dvou – o tom píše Kristof ve Včera. Chápu, že jsou lidé, kteří se vzpírají lidské realitě optimismem – a jsem pro tu snahu a urputnost rád – ale je to jen romantický útěk před skutečností. Je mi líto.

Září 2024 – samá významná česká literární výročí. Kuba už tady minule psal o Zábranovi, ale před sto lety se narodili Josef Škvorecký a jeho přítel Lubomír Dorůžka, také geniální básník slov patosu a divoké energie Ivan Diviš, devadesátiny při síle oslavil filmový a spisovatelský alchymista Jan Švankmajer a osmdesátky se bohužel nedožil Ivan Martin Jirous. Trochu ve stínu mnohonásobně slavnějších zemřela v září stranou a v tichosti Daniela Hodrová. Byla ročník 1946. Psala svoje hermetické texty mimo literární cvrkot. Poslední kniha Co přichází aneb Cesta na Kouzelný vrch není jiná, snad jen přece jen víc vzpomínková. Podle nakladatele ještě knihu v terminálním stadiu své nemoci stačila držet hotovou v ruce. Tedy si ji nějakým způsobem určitě vzala s sebou na cestu. Literární kritika měla vždycky problém s tím, co to vlastně spisovatelka Hodrová píše za formu. Ona sama ale říkala, že netrvá na tom, že by psala romány. Tak co to je? Hodroviny?

Terezu Boučkovou jistě netřeba poučeným slovenským čtenářům podrobně představovat. Jako dcera Pavla Kohouta byla do československého disidentu přímo narozená. Její Indiánský běh vyšel ještě v samizdatu a po roce 1989 oficiálně ve slovenském Fragmentu. Podle jejího scénáře byl natočen film Smradi, kde stejně jako později v bestselleru Rok kohouta, reflektovala svoji zkušenost s výchovou adoptivních romských kluků. Tereza píše a tvoří blízko našeho domku, přes kopec je to k ní pár minut. Druhým (tedy asi spíš prvním) domovem je pro ni dům v Matoušově ulici v Praze. A o tom teď napsala knihu. Pamatujete seriál Byl jednou jeden dům? Tak takhle asi. První republika, nacismus, komunismus, židovští obyvatelé, ale i ruská agrese proti Ukrajině, střelba na pražské filosofické fakultě. Sto let jednoho domu. Minulost a přítomnost. Tereza Boučková a její osobní nasazení v textu.

V Institutu pro studium literatury vychází geniální edice Antologie. Některý z bohemistických editorů seskládá do knihy chronologicky seřazené dobové reflexe díla významných českých spisovatelů a spisovatelek. Ty knihy se jmenují Čtení o… a jejich objektem už byl například Václav Havel, Jaroslav Hašek, Jaroslav Seifert, Bohumil Hrabal, Ladislav Klíma, Karel Teige atd. Teď si pročítám zatím poslední dva svazky, věnované Josefu Kainarovi a Vladislavu Vančurovi. První génius rytmického verše neotřelých metafor (zhudebnění jeho veršů v české moderní kultuře je na samostatný semestr studia), druhý prozaik, který používal češtinu podobně jako Josef Váchal způsobem i ve své době tak podivuhodně archaicko-anarchistickým, že dodnes v Markétě Lazarové nebo Rozmarném létě udivuje – a vlastně už dávno zastaralá, nestárne.

Viděl jsem ukázky z divadelního představení Zkurvení havlisti. Autor Luboš Balák. Tři chlapi v sauně pindají o politice a společnosti. Takové ty řeči, co na vás určití borci okresního přeboru vysypou bez požádání. Zdálo se mi to svěží a trefné. Pořídil jsem si tedy jednu z autorových humoristických knih (humoristické knihy doma máme opravdu minimálně). Myslím, že už jsem pochopil, že jsou různé žánry a nemá cenu roubovat na všechny knihy stejná kritéria. Balák je svěží a opravdu veselý autor. Nevím, snad je to i hyperkorektností doby, ale najednou mi připadá, že když kniha Poslední heterosexuální komedie začne větou „Zuzana chytla Prokopa za penis“, začnu mít pocit, že čtu něco zakázaného. Dlouho mě nakonec ty srandičky a prdelky nebaví, ale musím uznat, že něco to do sebe má. Sranda asi nadále nebude to, proč si udělám na knihy čas, ale jsem rád, že jsem tuhle výpravu podnikl.

A ještě seznam toho, na co si čas v budoucnu chystám udělat

Richard Brautigan: Detektivem v Babylonu – Když jste kdysi přečetl/a V melounovém cukru, tak jste přece zvědaví, ne?

Jiří Padevět. Český bestiář – Jirka se z knihkupce ve slavném pražském Fišerově knihkupectví v Kaprově ulici stal nejen ředitelem nakladatelství Academia, ale také plodným badatelem našich moderních dějin, se zaměřením na druhou republiku, protektorát a poválečné období. Tohle je jeho album zrádců a kolaborantů obou totalitních ismů.

Alena Dvořáková: K postkolonialismu – výbor z literárněkritických textů z let 2001 – 2023 – Autorka je nejpečlivější a nejpoctivější literární recenzent, kterého v českém prostředí znám. Pravidelně čtu její texty v časopisu Souvislosti – a žasnu. Je z nich cítit erudici a neodbytost. A kontext, který vám nikdo jiný nedá. Vím, že jí nebudu stačit, ale budu se snažit pochytit, co se dá.

Zobraziť diskusiu (0)