Vycházející hvězdu americké literatury, vysoce ceněného básníka a prozaika Bena Lernera (*1979), znají zatím čeští čtenáři jen z občasných zmínek v sekundárních textech, v nichž bývá pro autobiografické zacílení vlastních próz nejčastěji řazen po bok Karla Ove Knausgaarda, Édouarda Louise či Ocean Vuonga.

Postmoderní odkazové hrátky vztahující protagonisty Lernerových próz k autoru samotnému – ať už se jedná o „alter-ego“ Adama Gordona z debutového románu Opouštíme nádraží Atocha (2011), nebo o „Bena“ z druhé Lernerovy prózy 10:04 (2014) – dlouhodobě fascinují nemalou část americké literární publicistiky, jinak jsou ale na Lernerových knihách ve výsledku možná tím méně podstatným a zajímavým. Jistě, pro naše čtení Topecké školy může být prospěšné tušit, že podobně jako ústřední protagonista, který tentokráte opět nese jméno Adam Gordon, i Ben Lerner vyrůstal v kansaské Topece v rodině dvou psychoterapeutů, studoval na Topeka High a v roce 1997 opravdu zvítězil ve finále soutěže Národní řečnické ligy. Když ale tento osobní rozměr opomeneme, pokud třeba ani tak docela přesně nevíme, že románová Nadace zakládá svůj obraz na skutečné Menningerově klinice, která v Topece působila od roku 1919 do roku 2003, nebo že Lernerova matka Harriet zažívala v devadesátých letech po svém televizním vystoupení u Oprah Winfreyové podobnou vlnu nenávisti jako románová Jane („Chytrolínka“), stále tu s námi zůstane výjimečný, navzdory vcelku skrovnému rozsahu překvapivě komplexní román, který stojí za to číst. (Pokud by snad ale český čtenář zatoužil seznámit se s reálným předobrazem oné knihy, jež v Topece u „Chlapů“ vyvolala tolik vzruchu a nenávisti, má příležitost: česky vyšla práce Harriet Lernerové v roce 1995 pod názvem Tanec hněvu.)

Autobiografické či „autofikční“ impulsy jsou tu totiž především a zejména inspiračními východisky. Spisovatelovým cílem tu není po memoárovém vzoru vyprávět o sobě samém, ale skrze vlastní žitou zkušenost nahlédnout a konfrontovat něco obecnějšího, místně a časově charakteristického, společensky důležitějšího. Topecká škola je román vystavěný na vlastní zkušenosti, paměti a vzpomínkách, je to kniha, která by nemohla existovat bez fundujícího osobního prožitku, reflektovaného z časového odstupu, současně ale promlouvá k dnešku a vypovídá o mnoha podstatnějších věcech, než chce nebo může být jakýkoli – byť osobně třeba sebezajímavější – autorský subjekt. Lernerovy vzpomínky na dospívání v Topece na konci devadesátých let se tu přetavují v hluboce prožité, autenticky působící, strhujícím způsobem reálné a realistické texty, plné precizně vystavěných, argumentovaných a promyšlených vět a odstavců, které navzdory svojí možná až maniakální vybroušenosti – připomeňme, že než se začal věnovat próze, vydal Lerner trojici básnických sbírek – nepůsobí nikterak zaumně, „nešustí papírem“. Autenticita se tu vždy vyskytuje ve službách argumentu a textové světatvorby, coby zárodečná materie v mnoha ohledech vlastně velmi ambiciózně rozkročeného vyprávění. Lerner ve svých knihách – a o Topecké škole to platí nejvíce – nepíše o sobě, ale skrze osobní vyprávění vypovídá o aktuálním světě kolem nás.

Pavel Kořínek (kráceno z doslovu ke knize)

Zobraziť diskusiu (0)