Ty hrůzy oceánů a moří světa
Průmyslový rybolov je je jednou z ukázek lidské chamtivosti a nezdrženlivosti. Drancování oceánských a mořských vod je při pohledu pod hladinu nepřípustné. A co se děje na zpracovatelských lodích, je jen pokračováním smutného příběhu globalizovaného „hospodaření“.
Držitel Pulitzerovy ceny, novinář a spisovatel Ian Urbina, se v roce 2015 rozhodl sdělit globální veřejnosti, že tam venku, na širém moři, se dějou hrůzy a že jsme všichni spoluviníky. Jeho mnohokrát oceněná série článků s názvem The Outlaw Ocean (Oceán mimo zákon) přiblížila veřejnosti bezpráví, kterého se lidé dopouští ve slaných vodách zeměkoloule. Jeho čtyřleté úsilí ho zavedlo z Jižního oceánu až do Somálska.
Když si v supermarketu vezmeme do ruky konzervu tuňáka, málokdy se ptáme, jak tato ryba, která byla ulovena na druhém konci světa, dokáže skončit na našich pultech za tak nízkou cenu. Pokud mají zákazníci nějaké obavy, obvykle se týkají dopadu na životní prostředí. Lidské náklady se však často neberou v úvahu.
Souvislosti mezi zločiny proti životnímu prostředí a porušováním lidských práv se během jeho reportáží objevovaly znovu a znovu. Degradace mořských ekosystémů a zneužívání zranitelných pracovníků jdou ruku v ruce po celém světě, od Falklandských ostrovů až po Jihočínské moře. Urbina vysvětluje, jak velká průmyslová plavidla, která jsou „příliš efektivní“ při vytahování ryb z vody, těží zdroje v neudržitelné míře a neudržitelným tempem. Podél břehů světa se populace ryb hroutí a místní, řemeslné, samozásobitelské ekonomiky, které jsou na tom závislé pro domácí spotřebu, umírají.
Obří tovární lodě nutí menší místní plavidla plout dál a dál od břehu, jen aby ulovili dostatek ryb. Náklady na palivo jsou pro tato plavidla největším výdajem, a tak tyto společnosti a kapitáni začínají hledat jiné způsoby, jak ušetřit peníze. Přecházejí na práci migrantů, využívají personální agentury. A šetří a šetří. Bezohledné a neomezené rybolovné praktiky, které jsou uplatňovány, vedou k rozbití ekosystémů a zmenšení rybích populací, což následně vede k dalšímu a dalšímu porušování lidských práv, obchodování s lidmi a otroctví.
Aby bylo možné zdokumentovat strašlivé podmínky, které se vyskytují na těchto rybářských lodích, musel Urbina podstoupit jedny z nejnebezpečnějších investigací. Cesta ho zavedla do Jihočínského moře, jedné z oblastí, kde je obchodování s pracovní silou a námořní otroctví nejrozšířenější, a dále k překládkovým lodím, které se plaví stovky námořních mil od pevniny a jsou nechvalně proslulé zneužíváním pracovní síly.
„Tato plavidla se nevracejí na břeh,“ vysvětluje Urbina. „Prostě pokračují v rybaření a mateřská loď připluje, aby jim dodala další palivo, součástky, muže a jídlo a odvezla ryby na břeh. Ale sama rybářská loď zůstává na moři dva, někdy i tři roky.“ Původně Urbina a jeho tým plánovali zaplatit kapitánovi, který by je vzal přímo na jednu z těchto lodí, ale rychle zjistili, že je to neschůdné. Nikdo nebyl ochoten jít tak daleko. Místo toho cestovali na jedné lodi, aby urazili prvních 40 mil, pak nasedli na jinou loď a urazili dalších 40 mil a tak dále.
Náročná cesta se jim nakonec vyplatila. Když se přiblížili k jedné z překládkových lodí, Urbina vzpomíná: „Okamžitě jsem věděl, že je to plavidlo, které jsme pro reportáž potřebovali. To prostě poznáte na první pohled. Pokud nás pustí na palubu, tak tady něco uvidíme.“
Jakmile se dostali na palubu, strašlivá realita, ve které tito rybáři museli žít a pracovat, byla horší, než si představovali. Posádka spala v rybářských sítích, které visely těsně nad zemí, aby se vyhnuly švábům. Urbina neměl houpací síť, a tak se rozhodl lehnout na podlahu, ale rychle ho probudily krysy, které po něm lezly. Tyto spací prostory sloužily také jako ventilační šachta pro motor, takže jste během spánku dýchali jedovaté výfukové výpary.
Členové posádky byli téměř výhradně Kambodžané, některým bylo pouhých 15 let. Mnozí z nich byli prodáni ze svých domovských vesnic. Reportáž odhaluje děsivé příběhy o tom, jaký je život na těchto hlubokomořských rybářských lodích. Fyzické a sexuální zneužívání způsobilo, že se mnoho migrujících pracovníků každou noc třáslo strachy. Rybáři zůstávali na moři celé roky, prokládané pobyty na „vězeňských ostrovech“ – malých opuštěných atolech v Jihočínském moři, kde jim zůstal jen rybářský prut, zatímco loď byla opravována v přístavu.
...........
ukázka z textu z oceanographicmagazine.com
