Ty vole, Láďo, prober se!
Nejprve to byl Guth - Jarkovský, který byl v našich končinách spojován se slušným chováním a pravidly etikety. Poté, kdy dělal víc jak deset let mluvčího prezidentu osvoboboditeli Václavu Havlovi, stal se arbitrem etikety Ladislav Špaček. Jeho knih o slušném chování a vychování už je cca dvacet, některé i ve slovenštině.
Tohle bude osobní. Celý život nemám rád formální chování a dress kódy. Nikdy jsem nepochopil, jak takové věci fungují. Jak kultivují svět, jak napomáhají lidské komunikaci, nebo jak se sakem a kravatou může někomu vzdát úcta. Jasně, že jsem to i já měl párkrát na sobě, ale vždycky pod nějakou pohrůžkou (jinak k maturitě ani nechoďte, na ples vás jinak nepustíme atd.) V některé práci se z obleku staly montérky (politika, banky, právníci...), ale proč, vlastně nevím. Protože - pokud má jít o nějakou serióznost, mám to přesně naopak - už dávno jsem pochopil, že ti nejvěší grázlové a loupežníci, mají čisté košile a dobře uvázané šlajfky, nesrkají polívku a když se jim nepodaří napíchnout třešničku z dezertu, neříkají: Svině kluzký!
A tak tedy: ok, že si Ladislav Špaček našel parketu, kde ho to baví a asi je v tom i úspěšnej, jen mi to celé připadá jako taková divná hra, která je nějak zaarchivovaná v jiných časech. Nepotřebuju, aby mi dcera nabírala polévku lžící ve směru od sebe. Ať mi klidně řiká "ty vole", ale ať spolu mluvíme a máme se rádi.
Našel sem nedávno na tohle téma velmi hezký a živelný text. Na stránkách hudebního společenství Silver Rocket píše Palo v sekci Inkvizice tento text:
Gentleman, seladon, žoviální bonviván. Chlap, kterej když viděl za
revoluce Havla v krátkejch kalhotách, dostal málem infarkt a radši si
řek, že musí těm buranskejm Čechům vysvětlit, zač je toho etiketa. Už
leta nás tenhle nikym nezvanej profesor slušnýho chování oblažuje na
stránkách novin i svejch knih, stejně jako na interwebech a v televizi,
že nemáme žrat šnicl rukama. Přitom furt dokola ty svoje žgryndy
recykluje a debilové mezi náma, co netuší, že se nemaj hrabat v nose
v přítomnosti nadřízenýho, mu to furt žerou.
"Dáma v restauraci
není proto, aby se najedla, ale aby byla krásná," hlásí asi jeho
nejslavnější hláška, ve který dává jasně najevo, že by si potřeboval
spíš vysypat ranec, a ne poučovat lidi o tom, že v divadle se neprdí
nahlas, ale přes polštář. Zdá se ale, že jeho hvězda skomírá, tak pro
jistotu tyhle svý hovna háže i na sociální sítě, aby nám dal na vědomí,
že tu furt je a že se mezi náma pořád najdou lidi, co si na večerní
koktejl u královny jsou schopni vzít místo žaketu sako. Laďo, prober se
vole, nepíše se rok 1923, kdy si buržoazie hrála na šlechtu. Už tehdy
ale každej věděl, že tyhle etiketologický poučky mají jeden jedinej
přízemní cíl – šuk. Není divu, že ti zešedivěly vlasy, když se dvacet
let snažíš sbalit ženskou na bavlněnej kapesníček, vždy pohotovej
zasáhnout, když se náhodou dáma pokydá hovězím ragú, protože si k němu
vzala špatnou lžíci. Zkus třeba někdy taky poslouchat, co ty holky
zajímá, co je sere (nevěřil bys, že i ony maj vlastní mozek!), a ne je
pořád brát jako stroje, který aktivuješ dobře umístěnou anekdotkou mezi
dezertem a kafíčkem.
A nekuř vole, smrdíš.
Palo
autor obvykle žere kuře příborem