Tomáš Weiss
29.5.2025
Typicky elegantní Changing My Mind od Juliana Barnese
Když se změní fakta, změníme i názor? Tahle zdánlivě jednoduchá otázka stojí za novou knihou Juliana Barnese. Spisovatel zkoumá, jak v průběhu desetiletí měnil (nebo nezměnil) svůj názor na politiku, knihy, dobu a vzpomínky, a nabízí krátkou autobiografii svého smýšlení. Barnes se doznává, že fakta a události ho obvykle utvrzují v tom, čemu už věří.
Není divu, že nejzajímavější kapitola je o spisovatelích, které Barnes v mládí neměl rád, ale později svůj postoj přehodnotil. Doporučuje opakované čtení, protože „nemyslím si, že jste v šedesáti pěti inteligentnějším čtenářem než v pětadvaceti; jen jemnějším…“ Píše např. o opětovnému přečtení románů Georgese Simenona. Stalo se tak po smrti Anity Brooknerové (historička umění, první profesorka na Cambridge a předobraz Elizabeth Finch) a po jejím naléhání, že Barnes Simenona špatně odhadl, zjišťuje, že ano. Ještě pozoruhodnější je, že Barnes se jako mnohem starší muž znovu podívá i na romány E. M. Forstera a žasne, „jak dospělý romanopisec Forster je… Nevěděl jsem o životě dost na to, abych ho ocenil.“ To je ponaučení pro každého čtenáře. Věk a sebereflexe mohou mnoho čtenářů vést ke knihám, „ke kterým jste dříve byli lhostejní, ba téměř jste jimi opovrhovali“.
Barnes nepopírá, že dělá chyby. Ironickým předpokladem jeho knihy je, že změnil názor na to, jak měníme své myšlení, a vyvinul se od keynesiánské víry ve fakta a rozum k myšlenkové otevřenosti, inspirované aforismem dadaisty Francise Picabii: „Naše hlavy jsou kulaté, aby naše myšlenky mohly měnit směr.“ Barnes dochází k závěru, že naše přesvědčení se mění nejen argumenty a důkazy, ale často spíš emocemi.
„Když se ohlédnu za nesčetnými rozhovory, které jsem vedl s přáteli a kolegy o politických záležitostech v průběhu desetiletí,“ říká Barnes, „nevzpomenu si na jediný jasný případ, kdy by mě jasný argument přiměl změnit názor – nebo kdy bych změnil názor někoho jiného.“ Tam, kde Barnes změnil svůj názor – o povaze paměti, o kontrole jazyka jiných nebo o romanopiscích Georgesovi Simenonovi a E. M. Forsterovi –, připisuje tento posun zvláštnostem zkušenosti nebo cítění, nikoli racionálnímu myšlení.
Barnese ale v knize Changing My Mind nepohání strach z neřešitelnosti. Jeho tématem není ovlivnění myslí ostatních, ale spíše změna naší vlastní. Je snadné a pohodlné zapomenout, že konfirmační zkreslení, motivované uvažování a skupinová polarizace nejsou problémy specifické pro ty, kteří s námi nesouhlasí. Všichni interpretujeme důkazy s předsudky, dopouštíme se sebeklamu a upadáme do skupinového myšlení. A ačkoli je politické přesvědčování tématem pro sociální vědce, hádanka toho, co bych měl dělat, když se bojím, že jsem iracionální nebo nespolehlivý, je filozofická otázka, kterou si musím nevyhnutelně položit a na kterou si musím sám odpovědět.
zdroj: BookMarks, The Atlantic
