„Všichni jsme tak trochu Petrovovi,“ zní opakovaně ve čtenářských ohlasech na román, kterého se v Rusku prodalo přes 50 tisíc výtisků. Příjmení Petrovovi tam patří k těm nejběžnějším a jméno Petrov bývá pro svou až zoufalou průměrnost vděčným předmětem anekdot. Obyčejnost svých hrdinů Salnikov neustále zdůrazňuje třeba už tím, že je oslovuje jen příjmením: je tu osmadvacetiletý automechanik Petrov, který si ve volném čase kreslí komiksy o mimozemšťanech, jeho o tři roky starší manželka Petrovová, knihovnice se zálibou v průměrné vědecko-fantastické literatuře, a jejich osmiletý syn Petrov mladší, co věčně zírá do počítače nebo telefonu. Křestní jména mají paradoxně vedlejší postavy jako kamarád Sergej, který se marně touží stát uznávaným spisovatelem, nebo záhadný soused Igor, bodrý kumpán, který má neomylný talent objevit se vždy v tu nejméně vhodnou dobu a dostat každého do průšvihu.

Realita pokřivená chřipkou

Na začátku příběhu Petrov, který se potácí omámený horečkou, přesedne na cestě domů z trolejbusu do auta k Igorovi a zjistí, že uvnitř leží rakev s nebožtíkem. A po společné pitce, kdy prokládá alkohol s prošlými léky, se na druhý den probudí vedle prázdného katafalku a zjišťuje, že mrtvola někam zmizela.

Napětí mezi popisy banalit a situacemi ve stylu hollywoodských thrillerů je nejosobitějším rysem Salnikovova románu. Tím druhým je svěží jazyk, který se vymyká běžné ruské literární produkci. Ukazuje se, že každá drobnost v popisu má svůj hluboký smysl. Ze zábavného líčení života obyvatel současného Jekatěrinburgu se stává až thriller s prvky hororu. Od ubíjející reality Petrov utíká do svých představ a fantazií groteskně pokřivených oparem chřipky. Až občas čtenář váhá, jestli se zmíněné události skutečně staly, nebo si je Petrov vymýšlí. Je Petrovová sériovou vražedkyní, která se rozvádí se svým mužem, aby ho někdy omylem nezabila? Pomohl Petrov spáchat sebevraždu svému nejlepšímu kamarádovi, zneuznanému spisovateli?

Příběh se odehrává ve 21. století, z městského prostranství už zevšednělá ideologická hesla zmizela a nahradila je vtíravá reklama. Přesto prostředí připomíná oprýskané sovětské kulisy. Město se dál podobá stovkám jiných měst na celém území bývalého Sovětského svazu. Tytéž paneláky na okraji, obchody, školky a polikliniky schované v sídlištních dvorech, tytéž betonové ohrady a dřevěné ploty, dětská hřiště, zastávky i kulturní domy. „Salnikov je popisuje s až maniakálním smyslem pro detail. Čtenář má místy pocit, jako by se po té zšeřelé zimní periferii procházel sám,“ říká Machoninová. „A těší ho to množství detailů vzatých jako by z jeho vlastního života, jsou naplněné jistým sentimentem, který dočasně smiřuje s ubohostí okolního světa, s každodenností, která nikdy nepřestává hrozit katastrofou,“ dodává překladatelka, která knihu opatřila také poznámka mi a doslovem.

Použity materiály nakladatelství Paseka.

Alexej Salnikov (1978) je prozaik a básník. Pochází z estonského Tartu, od dětství žije na Urale v Jekatěrinburgu. Verše i kratší prózy publikoval v řadě literárních periodik a vydal tři básnické sbírky. Literární hvězdu z něj udělal až první publikovaný román U Petrovových řádí chřipka (2017), který vyšel v prestižní edici Jeleny Šubinové, v níž vycházejí mj. díla Ljudmily Ulické či Michaila Šiškina. Loni Salnikov publikoval svůj druhý román o narkotických účincích poezie Oposredovanno (Zprostředkovaně, 2018).

Zobraziť diskusiu (0)