Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

V CZ vychází po 85 letech nový překlad Célinovy Cesty na konec noci

Román Voyage au bout de la nuit z roku 1932 je prvotinou francouzského spisovatele Louise Ferdinanda Célina. Okamžitě byl překládán ve světě. Český překlad Jaroslava Zaorálka z roku 1933 byl vůbec první vydaný převod románu do cizího jazyka a stal se inspirací a literární senzací české literatury. Překladatelka Anna Kareninová se Célinovi věnuje pečlivě už léta. I proto je nový překlad českou literární událostí.

Převratnost Célinovy první prózy v době svého vydání tkvěla v hudbě jazyka, který vytvořil, v kompozici motivů a melodií vybraného vyjadřování, řeči městské periferie (nikoli venkova) a samozřejmě mluvy rozhněvaného intelektuála. Od Cesty na konec noci budou mít další Célinovy romány stále rozvolněnější stavbu a knihu od knihy budou čím dál víc připomínat sled nedořečených vět, emoci jednotlivých podobenství a epizod životaběhu, a ne „řádně“ vedený příběh. O to mistrnější bude jejich styl, ta jeho hudba, „ma musique“, jak říkal, v níž používá možností jazyka jako moderní hudební skladatel možností nástrojů. Cesta na konec noci stojí na začátku: je to onen převratný a „nesmírný demoliční podnik“ (podle Richarda Weinera), který otevřel nové cesty pro dílo svého autora i pro světové písemnictví.

Podle Célinova životopisce Francoise Gibaulta měl doktor Destouches při vydání knihy podmínku: v žádném případě neměla být odhalena jeho pravá totožnost, aby kniha nepoškodila jeho pověst v lékařských kruzích. Proto se rozhodl, že si bude říkat Céline, na památku své babičky, kterou miloval a s níž nepochybně strávil nejkrásnější chvíle svého dětství. Pseudonym bylo to jediné, co jeho knize ještě scházelo. Potom odevzdal rukopis nakladateli. Tím byl Robert Denoël. Rukopis přijal: „Stál přede mnou člověk stejně výjimečný, jako jeho kniha. Mluvil se mnou skoro dvě hodiny jako lékař, který poznal život ze všech stran, jako nesmírně jasnozřivý člověk, mrazivě zoufalý a přitom vášnivě zaujatý, cynický a přitom soucitný.Dodnes si ho vybavuji, byl nervní, neklidný, měl modré oči, tvrdý, pronikavý pohled a trochu vyděšené vzezření. Hlavně jedno jeho gesto mě zarazilo. Jeho pravá ruka sebou neustále cukala, jakoby chtěla smést drobky ze stolu a on co chvíli vztyčoval ukazovák. Hovořil se mnou o válce, o smrti, o své knize, chvíli mluvil zaníceně a chvíli povzneseně, jako někdo, kdo už má za sebou veškeré komedie, všechny iluze. Měl neustále pevný, živý výraz, někdy ohromující. Myšlenka na smrt, na vlastní i na to, jak umírá svět, se v jeho hovoru vracela jako leitmotiv. Popisoval mi lidstvo vyhladovělé katastrofami, které si libuje v masakrech. Po tváři mu stékal pot a pohled jako by mu hořel.“

Francouzský originál vychází v říjnu 1932, v květnu 1933 pak český překlad Jaroslava Zaorálka pod názvem Cesta do hlubin noci. Záhy byl prodán celý 3000 náklad a došlo k řadě dotisků a nových vydání. Senzace literární Francie oslovila i českou literární veřejnost. V červu 1933 přijel Céline do Prahy. Pár dní před jeho příjezdem napsal Karel Čapek do Lidových novin mimo jiné: „…Divný doktor, kterého jaksi uspokojuje děsit své čtenáře tím, že jim staví na oči jejich tělesný rozklad a duševní bídu, pokud vůbec lze mluvit o nějaké duševnosti nad touto hromadou střev, pohlaví a výměšků, z nichž jsou složeni. Křečovitě nenávidí bohaté – a oškliví si ty druhé: nakonec je egalizuje rovností jejich bědné a nečisté hmoty. Je to, jako by se tento doktor z periferie vztekle mstil na celém lidstvu. Ano, ale proč? Budeme-li analyzovat cynismus Célinův, najdeme na něm několik velmi specifických znaků. Především blagérství Pařížana, ten škleb velkoměstského dítěte, které „do toho vidí“. Hned na začátku knihy Céline nad aperitivem nadává na vlast – a jde dobrovolně na vojnu. Dělá grimasy sám nad sebou, posmívá se vlastenectví a statečnosti, špačkuje, chytá sebe i druhé při každém hnutí zbabělosti, dopustí se jako dragounská hlídka hrdinského činu a honem ujišťuje, že měl přitom plné kalhoty a že chtěl vlastně dezertovat. Když miluje, uchechtává se nad svým pasáctvím. Zuřivě se brání tomu , brát nějak vážně a uctivě sebe sama, stejně neuctivě odhaduje své bližní, pošklebuje se jim bez jakéhokoliv lidského veselí, jeho mentální záznam je karikatura: v tom je typický rys městského proletáře, jeho výsměšná bystrost, jeho předpojatá záliba v negaci.“…..

Slovensky vyšla Cesta do hlbín noci poprvé až v roce 2009 v nakladatelství Agora v překladu K. Bednárové.V tomto kontextu je zajímavé zmínit slovenského lékaře a spisovatele „celinovského typu“ Gejzu Vámoše (1901 – 1956) a jeho Atómy Boha. Nutno ale připomenout, že Vámoš vydal jejich první část už v roce 1928. I jeho tvorba byla hodnocena jako pesimistická, naturalistická s prvky nihilismu. Zdá se, že meziválečná lékařská praxe a její literární reflexe neviděla ze svého pohledu svět zrovna v ideální kondici, ať už si o tom Karel Čapek myslel cokoliv.

za vydatné pomoci materiálů z knihy Céline v Praze od Anny Kareninové sestavil mozaiku Tomáš Weiss

Zobraziť diskusiu (0)

Cesta do hlbín noci

Cesta do hlbín noci

Louis Ferdinand Céline

Cesta do hlbín noci, román francúzskeho spisovateľa L.-F. Célina (1894-1961), vychádza v slovenskom preklade po prvý raz, čo možno označiť za literárnu udalosť.

Kúpiť za 19,00 €

Podobný obsah

Fedor Gál 70

Správy

Fedor Gál 70

Fedor Gál je pro mě jedním z lidí, kteří symbolizují moderní svobodné Slovensko. Navíc - jsem obdivovatel jeho přímé řeči.

Dva dojímavé príbehy

Správy

Dva dojímavé príbehy

Niekedy otvorím knihu a cítim, že teraz je ten správny čas, kedy si ju musím prečítať. Nedávno som prečítal 2 knihy, ktoré majú niečo spoločné. Hlavným hrdinom týchto kníh je muž, ktorému zomrela manželka a on sa nevie s jej stratou vyrovnať. A keďže život bez milovanej ženy pre týchto mužov nemá zmysel, hľadajú spôsob, ako ho ukončiť.

Zbrane Kornela Földváriho

Správy

Zbrane Kornela Földváriho

„No nie je ten život zlomyseľné prasa, ktoré sa vyžíva v detinských schválnostiach a dobre sa zabáva na našich reakciách?“ Napísal raz Kornel Földvári svoje milovanej sestre Irene Lifkovej. Roky jej spolu so svojou ženou Naďou písal každý týždeň jeden dva listy, písal ich na stroji a posielal poštou do Trenčína.