V edici Svar vychází esej o zastaralosti člověka od rakouského filozofa Günthera Anderse
Co když se člověk začne stydět za to, že je člověkem? Günther Anders ve svém eseji pojmenovává novou podobu studu: stud před vlastními výtvory, před dokonalostí strojů, které nás přerůstají.
Moderní člověk už není pyšným Prometheem, ale bytostí, která se cítí méněcenná vůči tomu, co sama vytvořila. Stydí se za své tělo, svou nedokonalost, svou jedinečnost i smrtelnost. Esej není jen kritikou technické civilizace, ale i filosofií studu, identity a lidské důstojnosti.
Jak píše v doslovu k českému vydání editor Andersova díla a autor bestselleru Teorie nevzdělanosti Konrad Paul Liessmann:
„Andersovy úvahy skutečně znějí, jako by byly psány s pohledem na nejnovější vývoj v oblasti umělé inteligence. Neboť dnes je nám všem jasné, že existuje technologie, která je s to nahradit a překonat všechny naše duchovní a tvořivé, brzy možná i citové potenciály.“
Co je hlavní Andersovou tezí? Stěžejním pojmem jeho myšlení je „zastaralost člověka“. Dosavadní představy o člověku se vzhledem k možnostem technické civilizace stávají překonanými. Tím, co od doby industrializace stále více problematizuje lidskou existenci, je technika vytvořená člověkem samým, svět strojů. Tendence veškeré techniky podle Anderse zní: Bez nás. Technika v poslední instanci směřuje k tomu, aby byl člověk v jistém zásadním smyslu nahrazen, aby se stal přebytečným.
Pozoruhodné je, že Anders tyto myšlenky formuloval před sedmdesáti lety – tehdy bez většího ohlasu. Jak poznamenává Liessmann, po většinu života zůstával filozofickým outsiderem:
„Témata, jimž se věnoval, šla často proti mainstreamovým filozofickým a politickým debatám jeho doby, v neposlední řadě proto, že mnohé rozeznal a reflektoval dříve než jeho současníci.
Není pochyb, že svou pozicí outsidera také trpěl. Nechtěl být oceňován v úzkém kruhu zasvěcenců, chtěl zasáhnout velký počet lidí; chtěl být na výši doby, ne tak daleko před ní, že jeho analýzy a apely nutně narážely na nepochopení. Avšak nebylo mu to dopřáno. Neuvěřitelnou inovativní sílu tohoto myslitele se učíme oceňovat teprve dnes.“
Zdaleka přitom nejde jen o umělou inteligenci. Snad ještě naléhavěji působí Andersovy úvahy v kontextu toho, jak technologicky zasahujeme do vlastního těla. Platí Nietzschovo heslo: Tělo je něco, co „musí být překonáno“. Transhumanistické směry usilují o radikální prodloužení života, o zpomalení či zastavení přirozeného stárnutí. Ale také esteticky se leckomu přirozené, neupravované tělo – nebo alespoň jeho obraz nezkrášlený filtry – zdá nepatřičné, trapné, jako důvod ke studu.
Günther Anders (1902–1992) byl rakouský filosof a esejista. Studoval u Edmunda Husserla a Martina Heideggera. Po nástupu nacismu emigroval, nejprve do Paříže a poté do Spojených států. Po válce žil ve Vídni, kde se věnoval filosofii, publicistice a politickému myšlení. Jeho nejslavnější prací je kniha Zastaralost člověka.
Konrad Paul Liessmann (1953) je rakouský filosof, esejista a profesor filosofie na Vídeňské univerzitě. Ve svých textech se zabývá především filosofií kultury, vzděláním a proměnami současné společnosti. V českém prostředím proslul především spisem Teorie nevzdělanosti. Je editorem a vydavatelem díla Günthera Anderse.
