V motolské pracovně visí na stěně nenápadný, ručně psaný vzkaz: „Vážený pane profesore Pafko, ani netušíte, jak moc jste nám se svým týmem pomohl. Zachránil jste nám maminku, rodinu i naši budoucnost. Děkujeme Vám, bez maminky by byl svět naprosto šedý a hodně smutný.“ Pavlínka (9 let) „Velice si vážíme toho, co jste pro nás udělal.“ Péťa (15 let) „Bez ní bychom byli úplně ztracení.“ (Michal 24 let) Pár vět psaných propiskou, jinak tady žádný diplom nebo fotku, na které by lékaři někdo slavný třásl pravicí, nenajdete. I když je Pavel Pafko Rytířem českého lékařského stavu a držitelem medaile Za zásluhy, nemá rád pocty, patos ani neustále připomínaný fakt, že v roce 1996 úspěšně odoperoval nemocné plíce prezidenta Václava Havla.

pro publikaci knižních rozhovorů s 25 českými lékaři Na hranici života a smrti připravila Marie Frajtová:

Když jsem vám telefonovala kvůli rozhovoru, velmi jste se bránil zařazení mezi „nejlepší české lékaře“. Proč?

V medicíně přeci nelze soutěžit. Můžeme mluvit o lidech, kteří jsou známí, ale to neznamená, že jsou nejlepší. Možná ty nejlepší nikdo nezná.

Skromnost a pokoru jste si přinesl z rodiny? Byli vaši rodiče věřící?
Pocházím ze Slovenska a v generaci mých rodičů patřil každý k nějaké církvi, ateistů bylo velmi málo. Maminka byla katolička, otec evangelík, děda kantor na vesnici, hrál na varhany. Ještě na vysoké škole v Praze jsem občas chodil do kostela, k českobratrské církvi. Ale myslím, že určitá skromnost a pokora přichází hlavně s věkem. Čím je člověk mladší, tím je suverénnější, protože málo zažil. A když je starší, mnohé atributy jeho profesního života – jako třeba ta ocenění na stěnách kanceláře – mu připadají malicherné. Zkušenost vede k větší pokoře. Diplomy mám támhle v almaře, tam je jim dobře.

Jste čtyřicátý ročník. Vybavujete si něco z druhé světové války?

Protože velká města byla bombardovaná, rozhodl se tatínek, že nás s maminkou a sestrou přestěhuje z Bratislavy do podtatranské vesnice jménem Važec. Tam jsme trávili poslední dva roky války. Klidné to tam nebylo, pod Tatrami se střídala ruská a německá fronta. Pamatuju si, to mi mohly být tak tři čtyři roky, že do vesnice přijeli Rusové a vozili mě na koni. Taky si vybavuju, jak kolem silnice, kde se bojovalo, leželi mrtví koně – to jsou pro dítě silné vjemy. Bydleli jsme s rodiči a s dalšími příbuznými v malém domečku a v jednu chvíli tam s námi přespával německý důstojník, který si dával pistoli pod polštář. I vojáci sami měli strach, nevěděli, jak se to obrátí.

Jakou máte úplně první vzpomínku z dětství?

Pomáhám v kuchyni, rovnám v šuplíku nože, vidličky a lžíce a maminka mě chválí, že jsem to udělal pěkně.

Když jste se rozhodl pro medicínu, chtěl jste studovat v Bratislavě. Co vás odválo do Prahy?

Maturoval jsem v roce 1957 a úspěšně složil přijímací zkoušky na medicínu. Myslel jsem si, že budu studovat v Bratislavě a bydlet normálně doma. Ale najednou přišlo poštou, že mě přijali do Prahy. To jsem nečekal a radost jsem z toho neměl. Maminka sice pocházela z Prahy, ale šel jsem do úplně cizího prostředí a nikoho kromě babičky jsem neznal.

Mluvil jste díky mamince česky?

Ne, doma se mluvilo jen slovensky. Maminka přišla na Slovensko po svatbě, v osmatřicátém roce, a naučila se perfektně slovensky. Dokonce tak, že když se na začátku 50. let měnila pravidla slovenského pravopisu a ona musela skládat úřednické zkoušky, diktát napsala líp než její slovenští kolegové. Češtinu jsem doma slyšel výjimečně, když za námi přijela babička s dědečkem z Prahy. Když jsem se přestěhoval do Prahy, musel jsem vyplňovat spoustu lejster ke studiu. Šel jsem si koupit inkoust do pera – tehdy ještě kuličková pera nebyla – a povídám prodavači, že bych potřeboval atrament. No, chvíli trvalo, než jsme si porozuměli.

Narážel jste na nějaké kulturní rozdíly?

Přijít z Bratislavy do Prahy byl sice rozdíl, ale ne zas tak velký, pořád to bylo z města do města. Na medicínu přicházeli i lidé z malých vesnic, kteří předtím neviděli tramvaj a trolejbusy. Zase takový balík jsem nebyl, ale Pražáci měli samozřejmě obrovský náskok. Například jsme se jednou bavili se spolužačkou, jak kdo strávil víkend. Ona říkala, že byla „na Deváté“ – a já vůbec nevěděl, co to znamená. Znal jsem jenom „desiatou“, tak se na Slovensku říká dopolední svačině. V duchu jsem dumal, co asi jedla v devět hodin, Beethoven mě nenapadl. Nedávno jsem tuhle historku vyprávěl v Rudolfinu, celé hlediště se smálo. Slovenský původ jsem necítil jako handicap, naše středoškolské vzdělání bylo tehdy obecně velmi bídné, zeměpis a dějepis se učil podle sovětského vzoru a jazykově jsme nebyli vybaveni vůbec.

Dotáhl to někdo z vašich spolužáků tak daleko jako vy?

Když jsme měli setkání po čtyřiceti letech od maturity, moje žena mi položila stejnou otázku. Tehdy jsem jí řekl, že nejvýš to z nás všech dotáhla spolužačka Šochmanová, protože jako první žena vylezla v Himálaji osmitisícovku. Skutečně dosáhla nejvýš, to se dá snadno spočítat a změřit, jinak je to složitější. Jestli si někdo myslí, že být profesorem je v medicíně nejvyšší meta, tak já si to nemyslím. Takový dobrý primář v okresním městě může být pro okolí prospěšnější. A to není žádná falešná skromnost. Míru toho, jak daleko jsme došli, může posoudit jenom okolí – a ještě jen bezprostřední okolí, ostatní to mají přeneseně.

Říkal jste, že pokora přichází s věkem. Platí to i o medicíně a operování? Troufají si mladí lékaři na sále víc než zkušení profesionálové?

Řekl bych, že záleží na povaze. Jsou lidé, kteří si celý život nic netroufnou a pořád se drží při zdi. A pak jsou takoví, kteří do všeho vlétnou po hlavě – a to v každém věku. Je pravda, že lékař, který zažil málo komplikací, bývá často suverénnější než ten, který je zkušenější a umí si všechna rizika představit. Znalosti vedou k pokoře. Každopádně platí, že hloupý člověk je suverénní, to je lidská vlastnost.

Na medicíně jste z vlastní iniciativy chodil třeba pitvat na patologii, abyste porozuměl tkáním. Cítil jste hned, že jste si vybral správnou profesi?

Samozřejmě. Mně je líto lidí, kteří od osmi do čtyř sedí v kanceláři a těší se, až půjdou z kanceláře na zahrádku a budou pracovat na záhonu. Měli být radši zahradníky, prospěli by sobě i svému okolí daleko víc. Já si vybral medicínu, protože mě to těšilo a bavilo. A i v tom komunismu jsme měli dost svobody, abychom dělali, co chceme. Možná ne každý to takhle měl. Ale když si člověk jde za svým cílem, může ho podle mě dosáhnout.

Strefil jste se od začátku i s chirurgií?

Ano, jistě. Medicínu si můžete představit jako úsečku. Na jedné straně je psychiatrie, kterou může dělat i člověk bezruký, protože jde především o hovory s pacienty, za celý profesní život nemusí vidět krev. Na druhé straně máte chirurgii, kde operujete. A na té úsečce se pohybují všechny další medicínské obory. Chirurgové vidí výsledek své práce okamžitě, psychiatři třeba až za dva roky – anebo také nikdy. Já jsem typ člověka, který má rád rychlý efekt. Samozřejmě, někdy to může být i efekt negativní, ale i to k chirurgii patří.

Platí to i v životě? Chcete, aby věci rychle a efektivně odsýpaly?

Jistě. Chci, aby věci odsýpaly, samozřejmě. Ale neznamená to, že bych byl netrpělivý. Netrpělivost je negativní vlastnost. Každá věc má svůj čas.

Se svou paní se znáte od medicíny. Jak jste se seznámili?

Hanka tehdy bydlela s jednou mou známou v podnájmu, ta nás seznámila. První je vždycky důležitý pohled, pak začnete mluvit a zjistíte, jestli to u té hezké tváře končí, nebo ne. Tady se potkalo všechno. Docela dlouho jsme ale nemohli sehnat společné bydlení, v té době to nebylo jen tak. Bydlel jsem na svobodárně, předtím jako vysokoškolák jsem měl kolej, ale jakmile jsem odpromoval, kolej mi skončila. V úplných začátcích jsem si sehnal spartakiádní lehátko a přespával jsem v anatomickém ústavu.

Nevadilo vám spát mezi nebožtíky?

V té místnosti, kde jsem spal, nebožtíci nebyli, tam byly jen nějaké preparáty a kostry.

Copak jste nečetl Erbena?
Pozor, vybavuji si úplně přesně, jak jsem četl Kytici poprvé. Byl jsem malý kluk, objevil ji doma v knihovně a začetl se. Maminka v práci, táta v práci, já pod peřinou louskal Svatební košili a strašně se bál.

Se ženou jste od šedesátých let. Čemu vděčíte za to, že vám to tak klape?
Loni jsme oslavili zlatou svatbu. Myslím, že mladí lidé by si měli na začátku soužití rámcově nastínit, jak to v jejich partnerství bude fungovat. Měli by se předně dobře poznat, v čemž my dva zase tak ukázkový příklad nejsme. Žena docela brzy otěhotněla a narodila se nám první dcera. Oba jsme měli po vysoké, Hanka měla vystudovanou biologii a pracovala ve výzkumném ústavu. Na rovinu jsem jí říkal, že chirurgie není práce na osm hodin, ale jsou to noci, soboty, neděle. Že nemůžu v půl čtvrté pustit skalpel a jít domů, jako když zabouchají konec na stavbě. Měla pochopení, a když se narodily děti, šla na zkrácený úvazek. Nikdy jsme kvůli tomu neměli rozepře. Pozoroval jsem kolem sebe rodiny, kde pracovali oba naplno – a často to vedlo ke konfliktům. Přicházeli domů unavení, psali si vzkazy na nástěnku, kdo má zajít na poštu, děti vyzvedávali večer ve školce nebo v jeslích... To jsme nechtěli.

Vaše dcery byly s manželkou doma?

To tehdy vůbec nešlo, žena pracovala šest hodin denně, to byl zkrácený úvazek. Všechny tři holky šly do jeslí i do školky. Vodili jsme je tam brzy ráno. Pamatuju si, jak mi jednou v zimě sestřička vyhubovala, že nemůže převzít dítě pokakané, tak jsem tam dcerku složitě umýval a přebaloval – to víte, tenkrát pampersky nebyly.

Spousta lékařů tvrdí, že ženy se na chirurgii nehodí, že to jsou dlouhé hodiny na sále, rychlé rozhodování, stres. Jak tohle vidíte?

To je jednoduché. V České chirurgické společnosti je sedmnáct procent žen, Česká republika má 130 lůžkových chirurgických zařízení a z toho jen dvě vedou ženy. Myslíte, že v těch sto třiceti komisích byli při výběrovém řízení všichni zaujati proti ženám? Nesmysl. Ke komisím prostě žádné kandidátky nepřišly, do vedoucích pozic se nehrnou. Chirurgie vůbec není mužský obor – a feminizuje se čím dál víc: v šestém ročníku na medicíně máme dvě třetiny dívek a jednu třetinu chlapců. Ženy jsou navíc manuálně zručnější než muži. Nedramatizoval bych ani to fyzické nasazení. Rozhodnost bych připustil, ale opět nelze stoprocentně generalizovat. Myslím, že to hlavní, proč si lékařky vybírají jiné obory, je, že chirurgie vyžaduje ohromné množství času, ty noci a víkendy. A ženy přirozeně inklinují k rodině, to je celé.

Vy navíc pamatujete výborné chiruržky, vaše první přednostka byla docentka Olga Vaněčková.

Ano, ona profesi obětovala rodinu, zůstala svobodná a nikdy neměla děti. Druhá výtečná chiruržka byla profesorka Marie Pešková, která vedla 1. chirurgickou kliniku na Karlově náměstí. Přes týden operovala a vedla kliniku a o víkendech dojížděla za svým mužem malířem na Šumavu. Ale děti také neměli.

Máte tři dcery. Netoužil jste po synovi?

Trošku jsem doufal, že aspoň v jednom případě budeme mít kluka. Rád sportuji a myslel jsem si, že bych měl časem parťáka. Ale jsem šťastný, že mám dcery. Dvě holky vystudovaly dějiny umění, jedna studovala němčinu, ale pak se provdala a studia nedokončila. Mám bezvadné vnuky a vnučky, jsem vděčný za velkou rodinu, to je moje životní štěstí. Ale přiznávám, že jsem sám příkladný tatínek nebyl, na výchově jsem se podílel minimálně. Míval jsem jen náhlé pedagogické záchvaty, občas jsem holkám zkontroloval žákovskou a uštědřil jim kázání.

Pokračuje někdo z vnoučat v medicíně?

Dva nejstarší vnuci jsou ekonomové, jedna vnučka je na gymnáziu, teď je ve Francii na Erasmu, a nejmladší dva jsou ještě v obecné škole. Nemám rád lidi, kteří tlačí svoje děti do profese, kterou sami dělali, takové ty tradiční lékařské rodiny, kdy děti prakticky nemají na výběr. Pak to vede k tomu, že děti často nedosáhnou na to, co dokázali rodiče, a žijí s pocitem nedostatečnosti. Přístup „maminka operovala, táta operoval, tak my budeme taky operovat, protože ani nevíme, že kromě operování existuje ještě něco“ je špatný. A hlavně to znamená, že rodiče dítěti neukázali celou šíři života.

...

ukázka z delšího rozhovoru

Pavel Pafko (1940, Bratislava) hrudní a břišní chirurg, emeritní přednosta III. chirurgické kliniky 1. lékařské fakulty UK a FN Motol

Zobraziť diskusiu (0)