Tobě v poslední době nevyšel jen anglický překlad Pátého rozměru, ale také obsáhlý sci-fi román v češtině. Objevil jsi díky tomu nějakou „novou planetu“ i pro sebe? Ptám se proto, že v případě Pátého rozměru jsi pak skutečně mluvil o novém rozměru života.

Ano, myslím, že jsem v Pátém rozměru našel odpověď. Že jsem tam nabídl přijatelný výklad života; přijatelné místo života v nedozírném časoprostoru, který se započal ve velkém třesku. Někteří lidé si tam to poselství už vyzvedli. Když se ale vytrhne z příběhu a z celého filozofického zrání hlavního hrdiny, může znít banálně. V podstatě jde o to, že naše myšlení nelze odvodit z pouhé hmoty; že nemůže být pouhým produktem hmotných a chemických interakcí v našem mozku. Zdá se mi, že jsem shromáždil jednoduché, ale pádné argumenty. Vezmi si třeba naši úpornou snahu pohybovat se v čase: nazpět, když vzpomínáme nebo bádáme do minulosti, ale také vpřed, když uvažujeme o budoucnosti. Dále pak naši úpornou snahu pohybovat se neomezeně v prostoru. To dělá zejména fyzika, když formuluje zákony, které mají platit v celém vesmíru. Fyzik dokonce uvažuje, jak to vypadá v černé díře, ačkoli hmota v jeho mozku nemůže z vnitřku černé díry dostat žádnou informaci. A pak je tu naše představivost: často uvažujeme o věcech, které v tomto našem vesmíru s jeho zákony nelze uskutečnit. Kde se to v našich myslích bere, jestliže jsou důsledkem pouze hmotných procesů? Pátý rozměr je však především příběh: psychothriller odehrávající se o samotě — v pouštní pustině ve výšce 4000 metrů nad mořem. Knihu, ve které si odpovíš na tak zásadní otázku, jakou je povaha a původ života, můžeš pochopitelně napsat jen jednu. Druhá by měla oprávnění jen tehdy, pokud by ses v té první zmýlil. A ten pocit zatím nemám.

Proč jsi tedy napsal Novou planetu?

Hlavní motiv k napsání Nové planety byl čistě emocionální. Nejmladšího bratra Daniela zradí starší sourozenci, kterým Dan věří a které miluje. Jenomže ta zrada se ukáže být osudová nejen pro jednotlivce, ale i pro celé lidstvo. Daniel je hrdinou nikoli svou povahou, ale svým osudem. Protože díky zradě pozná jako jediný žijící člověk obě lidské civilizace existující v té době na Zemi vedle sebe, navzájem od sebe zcela oddělené. Během psaní jsem musel promýšlet, jaké podoby by naše civilizace mohla v budoucnu mít, zejména pokud by zkolabovala nebo pokud by se její část úplně izolovala. To byla ta intelektuální část práce. Neustále jsem se však vracel k oné citové. Daniel vyrostl ve virtuální bezdotykové civilizaci. Zatímco svět, ve kterém se ocitne dílem zrady, je plný vjemů. Často nepříjemných: zápachu, žízně, slunečního žáru… Zároveň však obohacujících. Třeba láskyplného hlazení, milování… Jednoduše jsem pro sebe objevil celou krásu toho příběhu. Protože na počátku je to vždy jenom možnost; směr. A pak to vzniká pod rukama. Až se to celé vynoří.

Nejdřív k té intelektuální části. Neustále se objevují předpovědi, že pokud naše civilizace zásadně nezmění své návyky, nezbývá nám možná více než nějakých sto nebo sto padesát let. Část futurologů například říká, že deset miliard lidí je maximum, co je Země schopna zvládnout, a této hranice nejspíš dosáhneme ještě za našich životů. Táhly ti během psaní Nové planety hlavou i tyto věci?

Naše civilizace už začala zanikat. Na to já myslím pořád, ne jen v souvislosti s Novou planetou. Neuplyne den, kdy bych nepomyslel na svou vlastní smrtelnost a na bezvýchodnou situaci lidského rodu na planetě Zemi. Populační explozi vnímám jako největší ze všech problémů. To nemůže dopadnout dobře. A je to hrozná škoda, protože naše technologické možnosti jsou úžasné a stav našeho vědeckého poznání bere dech. Nová planeta samozřejmě vychází i z těchto mých pocitů.

Máme tedy problém ve způsobu myšlení?

Naše nastavení je přirozeně kořistnické. Jako biologický druh se snažíme zmocnit co největšího objemu zdrojů. Dokud je zdrojů dost, dokud je lze považovat za nevyčerpatelné, funguje to. V minulých stoletích jsme vždy ještě mohli objevit nějakou novou oblast nebo celý kontinent. Problém nastává teprve tehdy, když už není kam expandovat. V té chvíli naše myšlení vyžaduje kvalitativní proměnu. V minulosti už jsme myslím pár kvalitativních proměn zvládli. Například my muži neznásilňujeme ženy na potkání, přestože by to pro nás bylo celkem přirozené. Naučili jsme se svou sexualitu ovládat. Teď se musíme hodně rychle naučit přestat znásilňovat zeměkouli. Hospodařit na ní udržitelným způsobem. Tím v podstatě skončil kapitalismus, ať si to přejeme nebo ne. Protože kapitalismus je jen jakousi kultivovanou formou kořistění v rámci dohodnutých pravidel. Přitom pojem „kořistění“ nemyslím pejorativně. Je to lidská přirozenost, často spojená s pokrokem. Socialismus chtěl tuhle přirozenost popřít a skončil úpadkem. Ideální by bylo upřít pozornost od kořistění k poznání. Poznání by se mělo stát náhradním motorem. Protože nějaký motor potřebujeme. Potřebujeme být smysluplným způsobem činorodí a směřovat někam dopředu.

Podtitul Nové planety — Prastarý příběh z daleké budoucnosti — naznačuje, že zde vlastně sázíš na archetypální příběh.

Slovo „sázet“ bych asi nepoužil. Já jsem nespekuloval; nesázel. Archetypální příběh o Josefovi a jeho bratřích, který je předobrazem mého vyprávění, pro mne vždy byl nejsilnějším starozákonním příběhem. Intuitivně jsem k němu tíhl. A při křtu knihy mi význam toho příběhu potvrdil teolog Marek Orko Vácha, což mne nesmírně potěšilo. Tím se zároveň dostávám k tomu, že Nová planeta není tak úplně sci-fi.

Jak to že ne? Každému, kdo uvidí obálku, ten žánr hned naskočí.

Sci-fi rovná se science fiction. A tím „science“ se obvykle rozumí, že se ve sci-fi románech především spekuluje o budoucích vědeckých a technických možnostech, způsobech jejich využití a jejich dopadech na lidskou nebo jinou civilizaci. V Nové planetě by tomu nejspíš vyhovělo prvních 116 stran z celkových 624. Těch prvních 116 stran žije Daniel na Nové planetě. Jenomže Nová planeta se nenachází někde ve vesmíru. Je to neprodyšně uzavřená, izolovaná a technicky vyspělá civilizace, která vznikla tak, že se jakási elita o osm set let dřív rozhodla využít svou technologickou převahu k tomu, aby odešla od problémů, zřejmě neřešitelných problémů tehdejšího světa. V uzavřeném soběstačném prostoru o rozloze řekněme jednoho Brna si vytvořila i vlastní ideologii: ideologii odchodu. Daniel se ve škole učí, že už ze Země odešli — nenacházejí se ve stejném bodě časoprostoru. Vlastně se snaží vesmíru vnutit svou představu. Možná se však za tím skrývají i jiné důvody.

Potud snad sci-fi. Jenomže pak se Daniel namísto slíbené cesty do vesmíru ocitne na hromadě mrtvol za jinak neprodyšnými zdmi Nové planety. Ve světě, který neměl existovat. Je to svět, jak by mohl vypadat osm set let po kolapsu naší civilizace. Nezná elektřinu ani spalovací motor. Nemá žádnou technologii. Zato se v něm nachází mnoho zbytků po naší civilizaci. Mnohé z těch zbytků se dají upotřebit.

ukázka z rozhovoru, který si můžete komplet přečíst v časopisu Host 2/2016, ptal se Jan Němec

Zobraziť diskusiu (0)