Tomáš Weiss
2.10.2025
Viděno z orbitální stanice
Jak vypadá den, během něhož člověk vidí šestnáct východů a západů slunce? Posádku vesmírné stanice, která obíhá kolem modré planety ve vzdálenosti několika set kilometrů, tvoří šestice astronautů: čtyři muži a dvě ženy. Američan, Japonka, Ital, Angličanka a dva Rusové. Vznášejí se a otáčejí, nohama vzhůru i hlavou dolů – a to všechno za ustavičného letu rychlostí skoro třicet tisíc kilometrů za hodinu. Co se jim honí hlavou, o čem sní a čeho se obávají tváří v tvář rozpínajícímu se vesmíru?
Poeticky laděný román, jenž v roce 2024 získal prestižní Bookerovu cenu. Uznávaná britská autorka v něm sugestivně líčí pocity a vjemy několika zástupců lidské rasy, shlížejících z nebes na svou překrásnou a křehkou planetu. The Guardian o Samanthě Harvey píše jako o nejvytříbenější stylistce současné literární Británie.
Jak prožívají nevšední výhled na rodnou planetu a nakolik to změnilo jejich smýšlení o lidstvu, Bohu, životu či smrti? Ustojí jejich psychika dlouhotrvající absenci rodiny, běžných výdobytků civilizace i zemské tíže? Nakolik je devítiměsíční pobyt na naší oběžné dráze změní fyzicky? A co až se vrátí na Zemi – jak vylíčit tu nevýslovnou krásu i hrůzu nekonečna, jak sdílet onu mimořádnou zkušenost? Přijmou je pozemšťané znovu mezi sebe, anebo se z nich stanou vyděděnci?
„Nemohou lidé žít v míru s ostatními? Se Zemí? To není žádné zbožné přání, ale úzkostlivý požadavek. Nemůžeme přestat tyranizovat a ničit a plenit a drancovat tu jedinou věc, na níž závisejí naše životy?“ ptá se autorka ústy svých hrdinů.
Harvey řekla, že kdyby si do vesmíru mohla vzít jedinou knihu, byla by to Paní Dallowayová od Virginie Woolfové. Orbity tuto modernistickou klasiku docela připomínají.
Ukázka:
Mluvili už několikrát o pocitu, který mívají. O pocitu, že splývají. Jako by se nemohli oddělit ani sami od sebe, ani od vesmírné lodi. Ať už bývali kýmkoli, než sem přišli, jakkoli rozdílné byly jejich cesty vzdělávání nebo původu, jejich pohnutky či charakterové vlastnosti, ať už pocházejí z jakékoli země nebo ať se jejich národy škorpily sebevíc, jemná síla jejich vesmírného plavidla je všechny staví naroveň. Jsou součástí choreografie pohybů a funkcí kosmického tělesa, zatímco to sehrává dokonalou choreografii s planetou. Anton – tichý, se suchým humorem, sentimentální, který zcela nepokrytě pláče u filmů i při obzvlášť dojemných scenériích za oknem – Anton je srdcem kosmického plavidla. Pietro je jeho myslí, Roman (současný kapitán, zručný a zdatný, umí cokoli spravit, ovládá robotickou paži na milimetr přesně, připojuje k síti i nejsložitější desky s plošnými spoji) je jeho rukama, Shaun je jeho duší (mají ho tu proto, aby je všechny přesvědčil o tom, že mají duši), Čie (metodická, spravedlivá, moudrá, nelze ji přesně definovat nebo uchopit) je jeho svědomím, Nell (s osmilitrovým objemem plic zkušené potápěčky) je jeho dechem.
