Od společnosti vlastníků k diktátu majetku

Komedie mravů, mezi něž se dá zařadit i divadelní hra stejně jako film Vlastníci, se vyznačuje obratem od děje k postavám. Už v 17. století, kdy se tento specifický žánr v Anglii zrodil, se autoři nijak zásadně nezajímali o vytváření složitých zápletek a dějů. Zápletka sloužila k vyjevování charakterů či typických způsobů chování, kterých je společnost natolik plná, že už je potřebuje vidět i na divadelním jevišti (dnes tedy také ve filmu). Samozřejmě primárně proto, aby se svým morálním hrdinům do sytosti vysmála, aby je zkarikovala a veřejně tak zostudila, ale také, a to není nepodstatné, aby tímto smíchem pohnula publikum jako zástupce společnosti ke snaze o nápravu. Ne snad, že by diváci, jejichž břicha ještě bolí smíchem, okamžitě vyběhli na náměstí a začali ostatní přesvědčovat o tom, že mají změnit svoje způsoby společenské přetvářky. Autorům by dnes jako tehdy stačilo, kdyby každý začal se změnou po ranním probuzení při pohledu do svého zrcadlového obrazu.

Humor komedie mravů stojí na karikovaných, satirizovaných společenských typech, které diváci snadno rozeznají. Jde vlastně o malý sociologický průzkum, při němž si nevědomky vytváříme jakousi charakterovou mapu společnosti, která vystupuje tím ostřeji, čím ostřejší je humor komedie. Pro nakreslení takové mapy je pak nejpříhodnější formát uzavřeného prostoru, v němž se odehrává slovní situační komedie, která se více méně vyhýbá tělesným gagům, známým z grotesky nebo z komedie dell´arte. Vnějšky důležité nejsou, hraje se o vnitřky, v nichž se pereme sami se sebou a se svými stereotypy: vnímání, myšlení, vztahování, chování.

Ve Vlastnících je tímto půdorysem zviditelňování charakterových typů a jejich stereotypů domovní schůze, kterou většina lidí zná z osobní zkušenosti, ať už ze schůzí družstev, nebo z jednání společenství vlastníků. Na první pohled se zdá, že je to vcelku jedno, protože stereotypy těchto rituálů jsou všude více méně stejné, jak ukazují bujné reakce a vzpomínky mnoha nadšených diváků po představení či v internetových diskusích po zhlédnutí filmu. Vlastnictví je ale základní metaforou celé hry, vztahuje se nejen k vlastnictví bytu, ale i k vlastnictví sebe sama i spoluvlastnictví celého domu, toho, co se díky osobnímu vlastnictví stalo také něčím společným.

Výtečnost hry/filmu Vlastníci pak spočívá především v tom, jak se tyto různé druhy vlastnění spolu prolínají, jak spolu mluví a prostupují se, jak na sebe narážejí, překrucují se, ovládají. Představení je tak díky tomuto vrstvení velmi otevřeným dílem, protože umožňuje vstup a pochopení všem, ať už myslí na jedné nebo na druhé rovině, nebo na všech zároveň. Nejde tedy jen o víceméně tradiční paralelu mezi malým a velkým společenstvím, přičemž to, co se děje v malém – nenávisti a různě uspokojované majetnické, mocenské touhy – se metaforicky přenáší i na velké společenské plátno, které si není třeba ani domýšlet, protože tu samo od sebe nějak je. Jinak a velmi lapidárně řečeno: malá politika, jakou je jednání domovní schůze někde v kočárkárně, je často stejné svinstvo jako politika velká, kde se kromě peněz a jejich vlivu hraje také o duši a každého jednoho z nás.

Rej charakterů, který se tu rozehrává a od začátku stupňuje – drbna, aktivistka, stará struktura, právní formalistka, vypočítavec, neutrálové, mlčící menšina, podvodníci, zištní manipulátoři, rasisté, homofobové, sprosťáci – dynamicky vrcholí rvačkou všech, která je v režisérské imaginaci podkreslena barokní hudbou a záměrně zpomalena. V divadelní verzi to vyvolává výrazný komický efekt, ve filmové verzi stupňuje emoce, které byly těsně před výbuchem napěchovány ve schůzovní místnosti k prasknutí. Totéž zpomalení, ve stejném barokním hudebním obleku, přichází ve filmu v závěru, kdy se ale jen opakuje předzvěst katastrofy na schůzi.

(Ukázka z předmluvy Petra Fischera.)

Zobraziť diskusiu (0)